Do Bruselu jsem se těšila. Kariérní posun mého manžela a naše vyslání na diplomatickou misi pro mě bylo zpočátku spojeno s pocitem svobody a přesvědčením, že když se snažíš, všechno zvládneš.

Právě tady jsem ale měla dostat životní lekci, která mi ukázala, že to tak není. Uvědomila jsem si, že jsem doposud příliš sázela na svůj rozum a upřímně věřila tomu, že můžu mít všechno pod kontrolou. Ale nemůžu. Nejde to. Život je mnohem pestřejší, zajímavější a nevyzpytatelnější, než jsem si kdy dokázala představit.

Kolem nás se děje tolik věcí, které se rozumem nedají pochopit a už vůbec se nedají naplánovat. A právě o těchto věcech — o náhodách, které možná nejsou tak úplně náhody — bych dneska chtěla mluvit.

Povím vám první ze série tří příběhů, které se mi v Bruselu přihodily, a které spojuje jedna konkrétní adresa - Rue Trone 100.

Příběh první: Madame Chien

Na začátku našeho bruselského života jsme bydleli v bytě, který spravovalo ministerstvo zahraničních věcí. Nebyl to ošklivý byt, ale ani nebyl extra přívětivý. Veškeré vybavení by se mělo vyměnit už před 15 lety, ale znáte to — darovanému koni na zuby nekoukej. Tento byt nám byl přidělen a byli jsme rádi, že nemusíme řešit žádné formality.

Snažila jsem se udržet rovnováhu a důstojně zvládat mateřství v zemi, kde pršelo častěji než svítilo slunce. Děti normálně prospívaly, já jsem se ve volném čase věnovala studiu holandštiny, cvičila jógu, pekla domácí chleba a byla přesvědčena o tom, že si v nové roli nevedu vůbec špatně.

Jenomže někdo z našich sousedů byl jiného názoru.

Jednoho dne jsem našla v naší poštovní schránce první anonymní dopis. A pak další a další.

Jeho autor/ka všechno psal/a CAPSLOCKEM a měl/a zálibu ve vykřičníkách. Dopisy byly podepsané „všemi sousedy z poschodí nad i pod námi“ a obsahovaly zhruba tohle - že jsme hluční, že bez nás bylo líp a že se máme vrátit tam, odkud jsme přišli. Jeden dopis dokonce obsahoval větu: „Vaše děti jsou motherfuckers“ a “pokud se neodstěhujeme, může se jim stát něco zlého”.

Ano, tohle jsme zažili v Bruselu. V domě, kde bydlelo víc diplomatů než Belgičanů a kde bych očekávala, že všichni budou na rodinné příslušníky státních úředníků psychicky připraveni.

Ty dopisy ještě většinou chodily ve chvíli, kdy byl manžel vyslán na nějakou služební cestu. Pamatuju si, jak jsem stěhovala nábytek ke dveřím a zamykala na dva západy, aby nás nenavštívil/a autor/ka těchto dopisů osobně.

Když se manžel vrátil, byli jsme se projít po chodbě a ptali se všech sousedů, jestli někomu z nich naše přítomnost nevadí a jestli nevědí, kdo může být autorem.

Nikdo nic. Jen ticho a pokrčení ramen. Většina z nich ani nevěděla, že máme nějaké děti.

Jenomže pocit bezpečí byl nenávratně pryč a přišlo rozhodnutí: stěhujeme se.

Byt jsme vyměnili za jiný, ale hořká pachuť zůstala. Co když je se mnou něco špatně? Co když je to story of my life, že nikam nezapadám?

Odpověď na všechny tyto vnitřní otázky přišla zcela nečekaným způsobem.

Setkání s rodinnou přítelkyní po 30 letech a 4000 km daleko od domova

Asi rok po přestěhování do nového bytu (který byl ve všech ohledech lepší než ten předchozí) jsem si volala s tetou z Kazachstánu.

Po mnoha a mnoha letech se jí náhle ozvala kamarádka z dětství, aby s ní probrala přípravu na přijímací zkoušky na vysokou školu pro svou dospívající dceru (která chtěla jít na leteckou akademii, kde kdysi studoval můj strejda). Slovo dalo slovo a poté, co spolu probraly praktické záležitosti, došlo i na život. Teta se mezi vyprávěním o vlastních dětech zmínila i o mně.

„Uljana je v Bruselu?“ zeptala se kamarádka mé tety. „To je dobrá náhoda. Moje sestra taky bydlí v Bruselu a má tam úklidovou firmu. Nepropojíme je?“

O pár hodin později už jsem měla číslo na Irinu a znala její životní příběh. Údajně mě Irina dokonce chovala v náručí, když jsem byla ještě úplně malinká, a teď se máme po 30 letech znovu potkat. Téměř čtyři tisíce kilometrů daleko od Aktobe, města v Kazachstánu, kde jsme se obě narodily.

Adresa?

„Přijď na Rue Trone 100, moje kancelář je schovaná mezi křovím a blbě se hledá, tak tě doprovodím,“ napsala mi do zprávy. Takto mělo proběhnout moje první setkání s ulicí, která se pro mě stala osudovou.

Ulici Trone jsem přitom znala (na stejné ulici měl kancelář i můj manžel), a tak jsem si v duchu říkala — svět je malý. Když si uvědomíte, že mezi Bruselem a Aktobe leží více než čtyři tisíce kilometrů, to spojení najednou působí téměř magicky.

A dokážete si představit moje překvapení, když mě Irina provedla skrz křoví a doprovodila do své kanceláře, která byla ve STEJNÉ budově, kde jsme první dva roky po příjezdu do Bruselu bydleli? Jen se tam chodilo přes dvůr zarostlý zelení a té firmy jsem si nikdy nevšimla.

Během povídání jsem se zmínila o všech těch anonymních dopisech, které jsme dostávali, a ke kterým se nikdo ze sousedů nikdy nepřiznal.

Irina se nahlas rozesmála.

„To musela být Madame Chien, místní legenda,“ prohodila nenuceně Irina.

“Je známá tím, že píše udavačské dopisy a všemožně znepříjemňuje život některým sousedům.” Takhle už prý přiměla provozovatele cykloobchodu v přízemí, aby změnil uspořádání celé prodejny a ten rotoped, na kterém si zákazníci mohli vyzkoušet svoje budoucí kolo, musel přemístit jinam (aby Madame Chien, která má byt o několik poschodí výše, neslyšela zvuk točících se koleček). Stejný osud údajně potkal i provozovatele crossfit posilovny, která vznikla na místě cykloobchodu — dovolil si na stejné místo, kde býval rotoped, umístit žíněnku na zvedání těžkých činek. Jistěže ty činky rušily madame Chien stejně jako kdysi rotoped, proto musela jít ověřenou cestou přes anonymní dopisy a sérii udání na policii.

Takže můj příběh Irinu spíš pobavil než vyděsil. Taky už mezi ní a Madame Chien kdysi proběhla písemná komunikace.

Hořká pachuť najednou zmizela.

Všechno to způsobila jen jedna nemocná paní, která si neustále hledá oběti, aby si vybila vztek a něčím přehlušila pocit vnitřní prázdnoty.

Co se musí odehrávat uvnitř člověka, který má potřebu dělat takové věci? Začalo mi ji být líto a anonymní dopisy jsem konečně vypustila z hlavy. Úplně. Nikdy předtím ani potom jsem se v Bruselu nesetkala ani s náznakem xenofobie. Měli jsme velké “štěstí”, že jsme narazili zrovna na Madame Chien, která dokázala probudit moje stará traumata, ale ještě větší štěstí jsem měla na Irinu, díky které získal můj příběh rozuzlení.

Tohle byl můj první kontakt s adresou Rue Trone 100. Během následujících 3 let jsem zažila další dvě příhody, které jsou pro mě podobně důležité. O tom ale zase někdy příště.

A co vy? Zažili jste někdy něco neobvyklého? Jsem zvědavá na vaše komentáře!

P.S. Chien znamená ve francouzštině pes, ale v tomto případě bych si to dovolila přeložit jako „fena nebo, chcete-li, čubka“.

Když mi bylo osm let, zúčastnila jsem se matematické olympiády. Třídní učitelé odebrali z každé třídy prvního stupně jednoho žáka a měli jsme jít do vedlejší třídy spočítat několik příkladů.

Nebylo to těžké.

Mnozí spolužáci se po chvilce zvedli, odevzdali svoje výpočty a utíkali na přestávku.

Já zůstala sedět jako poslední.

Sice jsem to měla vypočítané, ale něco mi bránilo se se svou prací definitivně rozloučit.

A tak jsem seděla, soustředěně si to po sobě kontrolovala a ve chvíli, kdy zaznělo: “Minuta do konce”, mi to konečně docvaklo…

Vždyť v zadání je chyba!

Rychle jsem přeškrtla svoje výpočty a učitelka mi vytrhla papír z ruky ve chvíli, kdy jsem opravila poslední číslici v původním zadání.

Dodnes nevím, jestli to byl záměr, nebo se do zadání opravdu vloudila chybička.

Každopádně olympiádu jsem tehdy vyhrála a uslyšela od své třídní, že jsem jediná, kdo měl všechny příklady správně.

V Česku se karty otočily a poprvé v živote jsem pocítila, ze můj způsob hloubavého uvažování může být vlastně na škodu.

Noví spolužáci soupeřili o to, kdo doběhne k učitelce s vyřešeným zadáním jako první.

Vyskočit bez dovolení z lavice a zběsile běžet k učitelce? To jsem neznala. Kde je úcta a disciplína vštípená mi do hlavy spolu s mateřským mlékem?

Nechápavě jsem pozorovala, jak si spolužáci utíkají pro razítko k učitelskému stolku za rychlé vyřešení příkladu typu "očíslujte postup přípravy řízku", div se u toho nepozabíjejí.

Vybavuju si, jak jsem tehdy dostala na vyplnění jakýsi pracovní list na téma "jak si správně čistit zuby" a schválně tam nasekala chyby, protože mi to zadání přišlo pod úroveň žáka 4. třídy.

Prohlížela jsem si krásné pracovní sešity plné barevných obrázků a dlouho nemohla uvěřit tomu, že se do nich opravdu může čárat propiskou. Přitom se mi z nějakého důvodu moc stýskalo po strohých postsovětských učebnicích plných čísel a matematických úloh bez jakékoliv snahy o gamifikaci.

Velkým problémem se pro mě staly SCIO testy, se kterými jsem se nejprve setkala při testování obecných studijních předpokladů v deváté třídě na základní škole a poté při pokusech o přijetí na svůj vysněný obor - mezinárodní vztahy a evropská studia.

Rvalo mi srdce, když nekompromisní učitelský hlas vždy oznámil konec časového limitu té či oné části. Bylo tam tolik zajímavých příkladů! S žádným z nich jsem se nedokázala rozloučit, když jsem se jednou pustila do jeho řešení. Věděla jsem, že na to dokážu přijít, když budu mít dostatek času. Chtěla jsem na to přijít!!!

Ale práce s omezeným časovým limitem bylo právě to, na čem jsem vždy pohořela.

Co řekla výchovná poradkyně mé mamce, když jsme se o několik týdnů později setkaly ve sborovně kvůli vyhodnocení mého testu?

Výchovná poradkyně o mně v podstatě řekla všechno a nic zároveň.

Vybavuju si, jak jsem si od ní půjčila svoji práci, abych se podívala na správný výsledek posledního příkladu, který jsem nestihla vypočítat a který mi od té doby neustále vrtal hlavou. Jen tak mimochodem jsem si přitom všimla, že až do tohoto místa jsem měla všechny výsledky správně. Nestřílela jsem odpovědi ani jsem nepřeskakovala složité příklady k těm jednodušším. Prostě jsem poctivě šla od začátku do konce, dokud nezaznělo nekompromisní "stop".

Stejně tak si nikdo z těch dvou dospěláků v místnosti nevšimnul, že mít percentil z verbální části po 4 letech studia cizího jazyka na stejné "průměrné" úrovni jako mají rodilí mluvčí, je vlastně docela "nadprůměrný" výkon.

Kdyby ta výchovná poradkyně nejela podle "průměru" a strohých "tabulek", dokázala by možná vyčíst, že mám nadání pro jazyk a třeba by mě nasměrovala, abych zapracovala na efektivnějším způsobu řešení příkladů a postupovala od toho nejjednoduššího ke složitějšímu, možná by mi dala do ruky argument, kterým bych si dokázala před rodiči obhájit svou touhu po studiu na gymnáziu. Takhle jsem si zvládla prosadit jen studium na obchodní akademii, což byl sice oproti učňáku protežovaným otčímem celkem dobrý "kompromis", ale pořád to byl kompromis.

Kompromis, ve kterém nezbylo místo na můj milovaný dějepis, ve které se mi češtináři střídali jako na běžícím páse a němčinářka se rozhodla znovu zopakovat celou první učebnici Sprechen Sie Deutsch, což jí zabralo necelé 4 roky... Mnozí učitelé na obchodní akademii se bohužel nedostali dále než za první kapitolu svého předmětu. Ale o tom zase někdy jindy…

Cestu jsem si nakonec našla, na vysněné mezinárodní vztahy jsem se dostala a vyzkoušela si dokonce i život v bruselské bublině kolem institucí EU na vlastní kůži.

Není to však tak dávno, co jsem si s velkou úlevou uvědomila, že se představy od reality mohou lišit a je úplně v pořádku si narovinu přiznat, že život v institucích EU není pro mě.

Že místo šplhání po imaginárnímu byrokratickému žebříčku si chci jen skromně číst, poslouchat a vyprávět příběhy. Navíc se mi podařilo najít způsob, jak skloubit svůj sen s realitou... objevila jsem možnost blogování!!!

Ovšem za podmínky, že bych začala rozvíjet svůj blog na Instagramu, nikoliv na WordPressu. Samozřejmě pomocí líbivého audiovizuálního obsahu, propracovaných storytellingových linií, pravidelných (chytlavých a plytkých) publikací podle vyhledávaných klíčových slov…

Sotva jsem pořádně pochopila principy algoritmů a naučila se pracovat s příspěvky na Instagramu, objevily se stories (které jsem dlouho ignorovala) a jakmile jsem je osvojila, bylo potřeba všechno ještě více osekat a zaměřit se na tvorbu reels. Zhluboka jsem se nadechla, absolvovala několik kurzů, naučila se jakžtakž pracovat se střihem a vybírat náměty, které mají potenciál být zhlédnuté...

Tak najednou je tu AI se svým strojovým učením, která píše zápletky na úrovni hollywoodských scénáristů. Jen rychleji a levněji.

...

Po téměř 6 letech na rodičovské dovolené jsem se v březnu 2024 vrátila do práce. Moje původní pracovní pozice je značně osekaná. Z jedné pracovní pozice, kterou jsem kdysi vykonávala, jsou najednou tři různá odvětví a já mám na starosti jen jedno z nich - copywriting. Copywriting, kterému jsem se dříve toužila věnovat naplno. Bavilo mě kontrolovat práci po překladatelské agentuře a soupeřit s jejich lingvisty o lepší formulaci. Dělalo mi dobře vědomí, že jako bilingvní překladatelka z ruštiny jsem na tom lépe než agenturní zaměstnanci. Kdybych to měla shrnout do jedné věty - bavilo mě soutěžit s živými lidmi z masa a kostí.

Jenomže to už je po 6 letech na rodičovské dovolené nenávratně pryč a já jsem se z překladatele a copywritera stala pouhým redaktorem textů vyprodukovaných umělou inteligencí.

Místo lidské kreativní spojky s dalšími lidmi jsem bezejmennou osobou obsluhující AI, která je bezkonkurenčně rychlejší a schopnější než já. Vlastně je mnohem schopnější než kdokoliv, koho znám.

Už tu nesoupeřím se spolužáky o první místo na matematické olympiádě, nedohaduju se s agenturními překladateli o lepší formulaci. Já už vlastně ani nesoupeřím s lidmi.

Co nám zbylo oproti umělé inteligenci?

...

Když mě okouzlí nějaký autor, nezastavím se, dokud od něj nepřečtu všechny knihy.

Když už nějakou knihu začnu číst, téměř nikdy ji neodložím (protože lituju již investovaného času a věřím, že mi ta kniha má, co nabídnout - když už jsem si ji pracně vybrala nebo mi byla doporučena algoritmy v návaznosti na předchozí četbu).

Možná je to právě ta vlastnost, díky které se mi podařilo vybudovat harmonické manželství a zítra oslavit s Kubíkem naše desáté výročí od svatby.

Co by teď měla být moje role ve společnosti, když jediné, co jsem si myslela, že umím, mi vzala umělá inteligence?

Co když v zadání je znovu chyba, jen ji nikdo nevidí?

Co když si všichni běží pro razítko při vyřešení stupidních příkladů, ale celková skládačka je mezitím mnohem mlhavější a složitější?

Něco mi říká, že když budeme běžet ještě rychleji, tak jen rychleji doběhneme tam, kam jsme tak úplně doběhnout nechtěli.

Já nechci být součástí stupidního světa, který už dávno překročil veškeré představitelné hranice stupidity, vulgarity a agresivity. Já nechci vychovávat svoje děti v prostředí trapných videí, her a YouTuberů, jejichž jediným vkladem do společnosti je míra absurdity a chytlavosti jejich výtvorů.

Stýská se mi po opravdových autoritách a štve mě, že je nahradili influenceři živení naší roztěkanou pozorností a digitálním pseudodebilismem.

Vím, že umělá inteligence dokáže na jeden prompt vyprodukovat mnohem delší a strukturovanější text než já.

Jenomže já už ani nemůžu přestat psát, protože blog mi přinesl to nejcennější, co v životě mám - opravdové lidi z masa a kostí, se kterými nekomunikuju jen na bázi nicneříkajících lajků a zhlédnutí, ale na bázi hodnot.

A kterým dokonce chybím, když se dlouho neobjevím na sociálních sítích. Tak si říkám, že třeba ještě není všechno ztraceno... Co myslíte?

Postsovětské paradigma

Když jsme vyrůstala v postsovětském Kazachstánu, už v předškolním věku se ve mě hluboce zakořenilo slovo "черновик". Nikdy jsem nenašla přesný český ekvivalent. Mělo by to být něco jako "šmírák", "koncept" nebo "skicák". Prostě něco, kde si můžete dělat poznámky nebo pomocné výpočty, abyste pak paní učitelce odevzdali perfektní práci "načisto". Bylo to až absurdní. Měla jsem třeba doma omalovánky, kde jsem si vymalovávala jen tak pro radost. A pak byly omalovánky, které jsem ukazovala, když přišla návštěva. Stejně tak jsem velice brzy pochopila, že jsou věci, které se říkají jen doma "nanečisto" a které se rozhodně nesmí vynášet ven. Rozuměla jsem i tomu, co se ode mě na veřejnosti naopak očekává. Věděla jsem, jak mám odpovídat, aby paní učitelka byla spokojená a dávala mě za vzor ostatním spolužákům.

České paradigma

Když jsem přijela do Česka, jedno z prvních slov, které jsem se velmi brzy naučila, bylo "trapas". Všechno bylo najednou "trapné". Bylo trapné smát se nahlas a ukazovat přitom křivé zuby, bylo trapné nosit mašli ve vlasech, bylo trapné aktivně se hlásit a úplně nejvíc nejtrapnější bylo "být jiná". I v tom jsem se naučila chodit. Prostě jsem pochopila, že je lepší se ve třídě moc nehlásit a v žádném případě nevyčnívat.

Změna paradigmatu v Bruselu

Když jsem přijela do Belgie, ihned po "bonjour" a "merci" na mě odněkud vyskočilo slovo "grève". Zdá se, že jsem se tehdy ještě ani nezačala aktivně učit francouzsky, prostě jsem doprovázela Jakuba na služebce a když jsem se chtěla dostat z města zpátky na letiště, na vlakovém nádraží bylo napsáno "grève". Ve slovníku jsem si pak našla, že to znamená "stávka". A připomněla mi to i aplikace Duolinguo v jedné z prvních lekcí francouzštiny. Stávkují tady železničáři, policajti, řidiči autobusů, doktoři, učitelé ve školách a školkách i zástupci různých menšin. Lidi vědí, že když je nahlášená nějaká stávka, je lepší ten den zůstat doma a nikam moc nechodit. Když stávkují učitelé, může se klidně stát, že učitelka jednoho dítěte využije "svého neoddiskutovatelného práva na stávku" a do školy nepřijde, kdežto u druhého dítěte výuka normálně probíhá. Jenomže stejně nevíte, co si s tím prvním dítětem počít a jak naložit s volným časem, když venku prší a dětské koutky tady nejsou moc populární... Anyway, to jsem trošku odbočila.

Je fascinující, nakolik se pro mě po těch 4,5 letech "grève" stala přirozenou součástí života. Je to prostě běžný způsob vyjádření "protestu".

Pochopila jsem několik jednoduchých, ale pro mě naprosto zásadních věcí:

1. Život se nežije "nanečisto" a pomocné výpočty jsou mnohdy důležitější než "správný" výsledek.

2. Nejsem "trapná", když naslouchám svým vnitřním touhám a "jsem jiná".

3. Je v pořádku občas vyhlásit "grève" a udělat si pořádek ve svém "výchozím nastavení". Ostatní to beze mě nějakou dobu zvládnou.

Líbí se mi lingvistická teorie, že jazyk nepotřebujeme až tak k tomu, abysme se mohli dorozumívat s ostatními. Je ale naprosto zásadní k tomu, abysme mohli přemýšlet a dorozumět se sami se sebou. Pro mě na tom rozhodně něco bude.

Často se u svých přátel setkávám s názorem, že bezdomovectví nemá opodstatnění. Že kdyby člověk opravdu chtěl a trochu se snažil, určitě se z toho brzy dostane. Motivační literatura jde ještě hlouběji.

“Představte si milionáře, který zbankrotoval a skončil na ulici. Během prvních pár dní to tam omrkne, vytvoří si síť, začne něco prodávat, ubytuje se v ubytovně, vypere si košili… a ohlala - do roka je z něj znovu milionář, možná dokonce multimilionář. Protože zkušenost s bankrotem ho ještě více posílí a udělá z něj lepšího člověka.”

Další populární poučka říká, že “pokud se někomu nedaří finančně, může za to jeho mentalita chudoby”.. “stačí se přeprogramovat na mentalitu hojnosti a Vesmír mu vše poskytne”.

Z podobného soudku pochází i “oblíbené” pravidlo všech matek na mateřské dovolené - obklopte se těmi, s kým budete růst a zbavte se veškerých vazeb, co vás svazují.

Ve svých Kristových letech jsem si konečně uvědomila, jak velký je to všechno bullshit.

Proč?

Protože náš výchozí bod A, ze kterého začínáte odpočet svého dospělého života (kde máte možnost něco ovlivnit), je u každého jiný.

Někdo chodil do tanečních v době, kdy se jeho vrstevník učil poskytovat první pomoc své matce po dalšímu incidentu domácího násilí. Někdo se učil hrát šachy tehdy, kdy jeho vrstevník vozil kočárek se svým mladším sourozencem a přemýšlel, co dnes uvaří k večeři z těch skromných zásob, co skýtá lednice. Někdo se věnoval závodně plavání, mezitím co jeho spolužák chodil po sousedech a prosil o půjčku, protože peníze došly a ve spíži už je opravdu prázdno.

Ale ani tehdy, když v dětství byly šachy, plavání i hodiny tancování, ještě to není záruka toho, že ho/ji rodiče naučili mluvit o svých pocitech, říkat, co se mu/jí líbí/nelíbí, hájit svoje hranice a zavčas dávat najevo “takhle se se mnou nesmí jednat”. Pokud ne, člověk může tak jako tak skončit ve spárech psychopata a žádné šachy ani plavání mu přitom nepomůžou. Od soužití v podmínkách emočního násilí už je to jen krůček k vyhoření a depresi.

Pro středně silnou depresi je pak typické, že se člověk nemůže ani zvednout z postele, natož aby vymýšlel nějaké nové způsoby, jak přijít k penězům.

Začínali jste v 18 letech s čistým štítem, maturitou na gymplu a přijetím na vysokou školu? Good for you.

Já jsem začínala s pocitem dluhu. Otčím mě donutil sepsat si veškeré náklady, které na mě vynaložil od mých 9 do 17 let a řekl, že se chovám jako “darebák, co odchází z hospody bez zaplacení”.

Řict si “je to debil a nechat to být?”.

Ano, racionálně ano. Pocitově to tak ale nefunguje. Psychoterapie? Ano! Psychoterapii potřebují úplně všichni, kdo se ocitli bez domova. Ale není to zadarmo. A i kdyby ano, existuje korelace mezi dosaženým vzděláním/výší IQ a úspěšností léčby.

Pro klientku neziskovky Jako doma je třeba obrovským životním úspěchem to, že ve svých 50 letech s pomocí právníků a sociálních pracovníků splatila všechny svoje dluhy.

Takže teď může začít na podobné lajně jako vy v 18. Jen je o 32 let starší a chybí jí maturitní vysvědčení.

Proto když posuzujete osudy jiných lidí, zkuste se nejdříve zeptat, jaký byl jejich výchozí bod a jestli je srovnatelný s tím vaším.

„Mám sestru, je o dva a půl roku starší než já," řekla mi dívka, která se představila jako Marie. „Jmenuje se Táňa. Tady je její fotka.“

Chystala jsem se obrázek odmítnout a zamumlat něco ve stylu: "Přišla jsi za mnou, pojďme si povídat o tobě, co je mi do Táni...", ale Máša mi ho doslova strčila do ruky.

Samozřejmě jsem se na tu fotku podívala. A už jsem prakticky neměla žádné další otázky. Táňa byla vysoká, štíhlá kráska s obrovskýma fialkovýma očima a vlnitými kadeřemi. Chudák Máša... Ale možná je ta Táňa alespoň hloupá? (Na světě přece musí existovat nějaká spravedlnost...!).

„Táňa se vždycky dobře učila,“ rozptýlila mé domněnky Máša. „Nemá samé jedničky, to ne. Není školou posedlá, vždycky měla spoustu jiných koníčků. Všechno jí jde samo. O přestávce před hodinou se podívá na zápisky a je to. Jsem to já, kdo je ten šprt. Moje první učitelka do mě vštípila: „Mášo, ty to zvládneš, ale budeš se muset hodně snažit. Od té doby se šprtám... Málokdy dostanu trojku, ale mám problémy s fyzikou, chemií a algebrou... Kdyby mi to Táňa pokaždé stokrát nevysvětlila, nevím, jak bych prolezla...“

Z Máši se vyklubala skvělá vypravěčka, její řeč byla na čtrnáctiletou dívku velice barvitá a nápaditá (dokonce jsem ji podezírala z toho, že tento příběh si už mnohokrát vyprávěla sama pro sebe). Byla jsem po celou dobu vyprávění mírně nervózní a v duchu jsem se vyjadřovala velmi nelichotivě o jejich rodičích.

Táňa se narodila jako rozkošná elfka. Když se ukázalo, že je ještě k tomu mimořádně nadaná (ve dvou letech recitovala básničky, v pěti předčítala nahlas pohádky své mladší sestře), rodiče a všichni příbuzní byli naprosto ohromeni a v tomto ohromení zůstávají dodnes. Narození ošklivé, nepříliš zdravé a pomalé Máši vnímali všichni v rodině téměř jako zákonitost (v jedné rodině přece nemohou být dvě podobně mimořádné děti). Otec Mášu láskyplně nazýval "Popelka". S největší pravděpodobností právě přítomnost Máši zachránila Táňu před tím, aby „nezpychla“. Starší dívce neustále připomínali: ty jsi hvězda, jsme na tebe pyšní a obdivujeme tě, ale mladší nemůže, neumí, musí se na ni čekat, léčit ji, brát ohled na to, že není tak obratná a nepálí jí to tak rychle jako tobě...

Táňa na ni ten ohled vždycky brala. Pokaždé počkala a pomohla jí. Dělila se s ní o hračky a sladkosti, kterých dostávala více než dost. S hračkami si téměř nehrála, dávala přednost knížkám, televizi a pak internetu, sladkosti prostě neměla ráda. Máša naopak jedla za obě a byla vždycky baculatá, ale rodiče ani nenapadlo ji v tom nějak omezovat – i tohle "neúspěšné" dítě přece musí mít nějakou radost ze života. Díky svému dokonalému vkusu a kroužku společenského tance, kterému se Táňa věnovala od dětství, by se ráda podělila s mladší sestrou i o své krásné šaty, ale nešlo to - od osmi let se Máša do šatů ani kalhot své dlouhé a hubené sestry prostě nevešla.

Každé léto dívky trávily celý měsíc na táboře. Táně se tam moc líbilo, Máši vůbec. Máša nebyla moc společenská, ale na táboře se s ní všichni (holky a pak hlavně kluci) chtěli bavit a skamarádit se s ní. Samozřejmě jen proto, aby se dostali blíž k Táni.

„Jak jsi to všechno vnímala? Měla jsi poblíž někoho, s kým by sis o tom mohla popovídat?“

„Normálně,“ pokrčila svými tlustými rameny. „Popovídat si o tom? Ano, jednou jsem o tom mluvila s naším rodinným přítelem. Je už od mládí zamilovaný do naší matky, každý to o něm ví. Často k nám chodí na návštěvu...“

„A co na to táta?“

„Táta říká, že je dobře, že ho máme! Že kdyby se mu něco stalo, tak má jistotu, že o jeho holky bude postaráno... Tak právě s tím rodinným přítelem jsem to rozebírala. Řekl mi: "Každý má svůj talent. Musíš najít něco, v čem budeš lepší než Táňa."

„A ty?“

„Hledala jsem. Zkoušela jsem korálkování. Táňa nemá trpělivost, ale stejně vymýšlí zajímavější vzory než já. Nic víc jsem jaksi nenašla...“

„To je všechno?“

„Ještě moje prababička mě vždycky podporovala. Říká, že všechno pomine...“

„To je ale šalamounská prababička!“

„Ano, vypráví mi příběhy ze svého života. Kdysi dávno byla po dlouhou dobu zamilovaná do jednoho muže, ale nemohli se vzít. Trpěla, nemohla v noci spát, psala mu dopisy. A teď říká, jak je to zvláštní - on už musí být dávno po smrti a ona o tom ani neví a sotva si vzpomene, jak vypadala jeho tvář. Všechno pomine... Ptala jsem se jí, co mám dělat? Odpověděla: "Můžeš se pomodlit."

Šla jsem do kostela, nechala se pokřtít (všichni se tomu strašně divili, jsem z nevěřící rodiny) a pak jsem si přečetla, že Bůh je na tom stejně jako my. Znáte příběh o Jákobovi a Ezauovi: "Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl..."?

„Ježíši...“

„Ale proč pořád mluvíme jen o mně?“, Máša se najednou otřásla. "Přišla jsem za vámi kvůli Táni!"

?!

„Je na tom velice špatně. Už dlouho v noci nespí, jen sedí u počítače a skřípe zuby. A říká, že se nemůže na nic soustředit...“

Začala jsem si dělat starosti. Mimořádně nadané dítě (kdy v 9 z 10 případů nadání beze stopy vymizí s přibývajícím věkem) je téměř od narození opěvováno ze všech stran, je středem pozornosti a nejasných nadějí rodiny, všichni od něj očekávají mimořádné výsledky a neobyčejně naplněný život... Není to jen teoretické riziko, může ji to doslova sešrotovat.

„A kdy to u ní začalo? A proč jste sem nepřišly spolu?“

„Jde právě o to, že ona nikam nepůjde! Vždycky byla přece v pohodě, nikomu nic neříká, ale já to na ní poznám... Snažila se i mně zakázat o tom mluvit. Připadá mi, že ona prostě neví, co dál, je v maturitním ročníku, všichni od ní očekávají něco mimořádného a ona se na nic mimořádného necítí. Nikdo jí vlastně ani nic neporadí. O mně aspoň všichni říkají, že ta šprtka Máša by se měla stát účetní nebo notářkou. Pokud si ji nikdo nevezme, vždycky si na svůj kousek chleba s máslem vydělá sama.“

„Přiveď ke mně rychle rodiče!“ vykřikla jsem. Máša překvapením povyskočila na židli.

„Ne, to nemůžu. Slíbila jsem Táni, že... Ona nechce... A já nemůžu! Musíte mi slíbit, jinak nic...“

„Dobře, neřeknu jim to.“

„A o čem se tedy budete bavit?“

„Budu jim lhát!“ odpověděla jsem upřímně.

* * * * * * * * * * * * * * *

„Máte to popleté," řekla jsem manželskému páru (jako většina párů v dlouholetém úspěšném manželství se podobali jeden druhému). „Na prchlivého motýla Táňu jste naložili přehnanou nálož očekávání (mimořádné nadání u dětí je téměř vždy motýlí kuklou: roztočí se a za soumraku zmizí) a skutečného talentu jste si v rodině ani nevšimli.

„O jakém talentu to mluvíte?“ muž i žena svraštili obočí.

„Vaše "Popelka" Máša je nadaná spisovatelka, která píše už mnoho let do šuplíku. Přinesla mi svůj nejnovější román a já si ho přečetla. Na čtrnáctiletou dívku je skvělý - věřte mi, sama píšu knihy a vím, o čem mluvím.“

„Ale proč jsme si toho nikdy…“

„No vlastně, viděl jsem, že ta malá pořád něco píše, ale myslel jsem si, že je to jen tak pro zábavu nebo domácí úkoly ve školním sešitě... teď navíc mají všechno v počítači... Tak proč nám to tedy ne...?“

„Ptali jste se, zajímali jste se o to?“

„Popravdě ani ne, nezajímali. O čem je ten příběh?“

„Je to historický román. A o lásce vaší prababičky.“

„Ach, můj Bože! To je opravdu úžasný příběh! Vždyť to byl slavný architekt, nositel Stalinovy ceny...“

„Máša nechtěla, abych vám to řekla. Rozumíme si?“

„Rozumíme“

„A zkuste být trošku mírnější k Táni, aby to pro ni nebylo jako pád z nebe do propasti. Co nejvíc jí raďte a podporujte ji, jako jste kdysi podporovali Mášu. Pro někoho, jako je ona, může být velice obtížné přejít ze stavu mimořádně nadaného dítěte do stavu obyčejného dospělého člověka. Ona přece nemůže za vaše pedagogické chyby! Je vám to jasné?“

„Ano." odpověděli.

* * * * * * * * * * * * * * *

„Proč dospělí nikdy nedrží slovo?“ zeptala se mě Máša. „Slíbili vám, že mě nechají na pokoji, ale mám to teď pořád na talíři: kdy jim dám něco přečíst? Kdy bude bude hotová další polovina...“

„Jak to, že nikdo?“ rozhořčila jsem se. „A co já? Já přece držím slovo. Tady je další úryvek textu z minula. Už jsem udělala korekturu, tak se nerozčiluj.“

„Já se na vás nezlobím! Jste v tom fakt dobrá, jako bych to psala já a přitom ne tak úplně…“

„Jak se má Táňa?“

„Ach, děkuji, je to mnohem lepší! Mluvily s maminkou a rozhodla se, že chce studovat hotelnictví. Chce mít vlastní hotel někde u moře, aby tam mohli jezdit různí lidé... Už jsme s ní všechno vymyslely, dokonce i to, jaké budou v restauraci ubrusy. A představte si: Táňa také uvěřila tomu, že jsem spisovatelka!“

„Dokonce i já jsem tomu uvěřila!“ zasmála jsem se. „Příští rok se můžeš přihlásit do literární soutěže (dám ti doporučení) a uvěříš tomu i ty. Máš očividný talent…“

„Naše dcera Táňa se pokusila o sebevraždu. Psychiatr v nemocnici říká, že to nejspíš myslela vážně, nikoli jen demonstrativně.

„Proč si to myslí?“

„Táňa se s ním odmítá bavit.“

„Logický předpoklad. Kolik jí je?“

„Šestnáct.“

„Kde studuje?"

„Na univerzitě. Filosofická fakulta, obor španělština, druhý ročník.

„Jak to, že dívka ve svých šestnácti letech není v prváku na střední nebo na gymnáziu? Co dělá ve druhém ročníku vysoké školy?“ zeptala jsem se.

Mohla jsem si tuto otázku ušetřit. Dobře jsem tušila, jaká bude odpověď.

Klasický, přímo učebnicový případ dětského nadání. Ve třech letech se Táňa sama naučila číst podle dětských kostek. Četla rovnou ve dvou jazycích. Kostky byly dvojjazyčné s obrázky. Rodiče z toho byli pochopitelně nadšení a nakoupili spoustu knížek a ponořili se po hlavě do rozvoje nadané holčičky. Táňa zareagovala upřímným nadšením. Když ve třech a půl letech šla do školky, absolutně netušila, o čem se má bavit se stejně starými dětmi. Dělala úkoly pro prvňáčky – rozlišovala souhlásky a samohlásky, uměla sčítat a odečítat, poznala základní větné členy. Překvapené učitelky ve školce navrhly převést nadanou dívenku nejdříve do skupiny pro starší děti a pak do té nejstarší. Ale nebylo to dobré rozhodnutí. Motorický vývoj Táni (jak tomu bývá u většiny nadaných dětí) odpovídal jejímu skutečnému věku. Takže nehledě na to, že dokázala jednoduše vyjmenovat všechny planety sluneční soustavy, nedokázala vyrobit z plastelíny zajíčka nebo pečlivě vystřihnout obrázek. Nakonec zůstala v prostřední skupině, kde se bavila jen s učitelkami a dobrovolně se pasovala do pozice jejich asistentky. Ve třech letech Táňa vymyslela svou první báseň. Potom psala básně jednou týdně, později prakticky každý den. Uvěřit tomu, že je píše čtyřleté dítě, bylo téměř nemožné. Odkud se to v ní jen bere?

„Musí to být dar od Boha!“ říkali rodičům ezotericky zaměření přátelé.

Táňa měla stále ráda různé knihy pro rozvoj dětí, pokládala hodně zajímavých otázek („Pokud má jeden panovník spoustu soch v různých městech, kde je pak ukryta jeho duše?“ zeptala se ve čtyřech letech). Ráda četla encyklopedie a milovala besedy s dospělými. „Od nich se vždy dozvíš něco nového!“ říkávala s oblibou. Ke svým vrstevníkům se chovala lhostejně, až povýšeně.

V pěti letech se všechny její učitelky jednoznačně shodly na tom, že ve školce už nemá, co dělat. „S dětmi se stejně nebaví a náš program už jí nemá co nabídnout.“

Vybrali proto anglickou školu v okolí. Táni se v jakémkoliv dopravním prostředku dělalo špatně. Program první (i druhé) třídy znala dívenka nazpaměť, v angličtině vymýšlela roztomilé jednoduché básničky. Proto řekla: „Ano, půjdu do anglické školy, ale chci se ještě učit francouzsky!“ Brzy nato pro ni našli učitele francouzštiny. Učitel byl ze své nové žákyně nadšený. Žákyně taky.

Když na konci školního roku vyvstala otázka o „přeskočení jednoho ročníku“, zástupkyně ředitele starostlivě řekla: „Myslíte si, že je to dobrý nápad? Sotva si Táňa zvykla na nové spolužáky, skamarádila se s nimi…“

„Nedělejte si starosti, převeďte mě do vyššího ročníku,“ odsouhlasila Táňa. „S nikým se tam stejně nebavím, bude se mi stýskat jen po třídní učitelce. Ale za tou můžu občas chodit na návštěvy.“

Táňa se zcela přirozeně stala nejdříve školní a potom i okresní hvězdou. Vystupovala se svými básněmi na soutěžích i na literárních večerech pro starší žáky. Starší dívky ji milovaly a mačkaly ji, jako by to byla velká chytrá panenka. Když jí bylo devět, vyšlo knižně první vydání jejich básní a velký rozhovor v seriózním městském deníku. V deseti letech se Táňa z nějakého nepochopitelného důvodu rozkmotřila se svým učitelem francouzštiny (už uměla dost dobře číst a mluvit na běžná témata) a vrhla se na španělštinu.

Přeskočila ještě čtvrtou třídu a šla rovnou do páté. Právě v té době stejná zástupkyně ředitele řekla: „Táňo, všichni tě máme moc rádi, ale možná by pro tebe bylo lepší přejít do lepší školy s intenzivní jazykovou výukou. Budou tam podobné děti jako ty, konečně si najdeš nějaké kamarády. To je moc důležité…“

„Nechci,“ odpověděla Táňa, „dělá se mi v autobuse špatně. Zůstanu tady s vámi.“

Takhle to pokračovalo i nadále. Táňa se hodně učila, psala básně, intenzivně se věnovala španělštině. V sedmé třídě jí učitelka literatury nabídla zapojit se do nějakého literárního spolku.

„Děkuju vám, ale vždy jsem měla pocit, že psaní básní je čistě individuální záležitost. Taneční skupina nebo fotbalový oddíl – tam je samozřejmě kolektiv nezbytný,“ pousmála se dívka.

Ve 14 letech dokončila střední školu a dostala se na univerzitu. Zkouškové zvládala dobře, mívala dvojky. Takže…

„Přemýšlíme teď o tom, jestli to její mimořádné nadání a umění psát básně… Co to bylo? Dar od Boha, nebo prokletí?!“, zeptala se matka mírně pateticky.

Zamračila jsem se a nedůvěřivě se zeptala: „Opravdu se to změnilo jako lusknutím prstů?“

„Vlastně ani ne,“ zakroutil hlavou Tánin otec. „Posledních několik let byla Táňa víc a víc uzavřená, podrážděná, odsekávala a nechtěla se s námi bavit. Sváděli jsme to všechno na její pubertu.“

„Jak jste na to reagovali?“

„Snažili jsme se ji nechat na pokoji a nevšímat si jejího chování…“

„Přitom Táňa tak zoufale prosila o pomoc… Kamarády si nenašla?“

„Dalo by se možná říct, že několik známých… možná dobrých známých…“

„Bude se se mnou chtít bavit? Nebo to dopadne stejně jako s tím psychiatrem?“

„Doufáme, že ano. Četla vaše knížky.“

„Ooo, to je dobře. Moje povídky pro dospívající?“

„Ne, populárně-vědecké knihy pro rodiče. V posledních letech se Táňa začala zajímat o psychologii a dokonce, dalo by se říci, o fyziologii…“

„Pane Bože…“, hlasitě jsem si povzdychla. „Což, přiveďte Táňu ke mně.“

***

Černé šaty, dekadentní černé kruhy pod očima. Chudák holka…

„Víš, co je vývojová dysfázie?“ zeptala jsem se Táni.

„Opožděný psychický vývoj u dětí,“ odpověděla dívka a nadzdvihla překvapeně obočí. Takový začátek rozhovoru zřejmě neočekávala. Tím líp. S tím jsem tak trochu počítala.

„Co bývá její příčinou?“

„Někdy komplikace při porodu. Ale v podstatě to nikdo neví.“

„Správně. Nějaké biochemické procesy v mozku, které vědci ještě nezvládli pořádně prozkoumat. Jaká je prognóza?“

„Nějaké procento dětí potom vše dožene a stane se normálními…“

„Pokud jde konkrétně o opožděný vývoj, tak 8-9 z 10 dětí dožene své vrstevníky. Jeden až dva z nich zpravidla mají špatnou diagnózu. Víš, co je Gaussovo neboli normální rozdělení?“ Maluju jí to na papíře.

„Ano.“

„Koukej, tady jsou děti s opožděným vývojem. A tady, z opačné strany křivky, je kdo?

„Já?“ nalezení správné odpovědi na otázku vykouzlilo úsměv na její tváři (jak moc jí ten úsměv sluší!).

„Syndrom nadaného dítěte (nepleťte si to s MiND, tedy Mimořádně Intelektově Nadanými Dětmi). Ty a další takoví kolegové v neštěstí. Příčina syndromu?“

„Taky nějaké biochemické odchylky při tvorbě nervové soustavy?“

„Naprosto správně. Prognóza?“

„Osm nebo devět z deseti se stane normálními?“

„Přesně tak! Je příjemné bavit se s chytrým člověkem. Věk pro přechod k normálu se může lišit. Čím dříve, tím lepší je prognóza. Hodně taky samozřejmě záleží na přístupu rodičů. Pokud se s nadáním svého dítěte začnou nosit jako s malovaným vejcem a vystavovat ho všem na odiv… Není to moc dobře. Kdy jsi pochopila, že už jsi normální?“

„Definitivně po přijetí na vysokou školu. Všichni kolem mě jsou stejní jako já, jen dospělejší a chytřejší. Tušit jsem to ale začala už někdy v deváté třídě. Moje básně začaly být popravdě stejné jako u všech dospívajících dívek v rozmezí patnácti až dvaceti let. A matematika s fyzikou mi nešly vůbec. Dělala jsem úkoly čtyři hodiny denně, abych měla samé jedničky. O nějakém nadání nemohlo být ani řeči!

„Bylo ti to líto?“

„A co si myslíte? Vždyť jsem byla zvyklá na ten zájem… Vlastně teď, když jste se mě na to zeptala, jsem si vzpomněla, že jsem to asi tušila už mnohem dřív. Vždyť mi zástupkyně ředitele říkala: "Musíš jít do školy pro nadané děti, kde jsou všichni takoví jako ty…" A já si v duchu říkám: "Všichni takoví jako já? Nechci! Chci být jediná široko daleko…“

„Tak tohle je právě naprosto přirozené. Teď ses rozhodla, že nedokážeš být normální jako všichni ostatní?“

„Ani ne. Spíš jsem nepochopila jak… Vždyť já to neumím. A nemám, koho bych se na to zeptala. Spolužáci na mě koukají jako na nějakého pavouka ve zkumavce, kamarády ve škole jsem nikdy pořádně neměla. No a rodiče mě z nějakého důvodu začali strašně štvát…“

„Puberta,“ povzdechla jsem si. „Normální lidi to tak často mívají…“

„Jo, jasně. Vy si ze mě utahujete.“

„Vlastně ano, utahuju. Všemi opuštěná šestnáctiletá dívenka se snažila skoncovat se svým životem. Jen tak tak se ji doktorům podařilo zachránit. Moc vtipné!“

„Co mám tedy dělat? Vrátit se zpátky do školy nebo co?“

„Ale kdepak. Teď budeš muset začít řešit jiné hádanky. Už to ale nebudou hádanky matematické. Naštěstí máš pevnou vůli (takové štěstí zdaleka nemají všechny kdysi nadané děti), takže to zvládneš. Koukej – tady jsou různé vývojové roviny (maluju na stejném papíře). Intelektuální. Fyzická. Sociální. Intelektuální rovina, jak jsme si právě vyjasnily, teď odpovídá normálu. Co fyzická?“

„Řekla bych, že v pohodě.“

„Aha. Píšu si norma. A co sociální? Umění vytvářet kontakty mezi vrstevníky? Přátelství? Chodit na večírky? Umět se přizpůsobit, porozumět ostatním lidem? Flirtovat? Různé ty mezipohlavní věcičky?“

„Napište nulu!“

„Ale kdepak, nula je matematická abstrakce. V živé přírodě se nevyskytuje. Udělám tady tečku jako výchozí bod. Rozdíl mezi touto tečkou do šestnáctileté normy je právě to, co teď musíš dohnat.“

„Kde to ale doženu? Vždyť nemůžu jen tak přijít a říct – vemte mě k sobě do party!“

„Teoreticky můžeš, ale tohle nechám na tobě. Nejjednodušší by bylo přerušit studium a jít pracovat mezi mladé lidi, třeba do McDonald's…“

„Uff, tam je vždycky děsný frmol, z toho bych se zbláznila! Ale nedaleko od nás je příjemná čajovna, tam bych si to už dokázala představit. Může být?“

„Jasně, že může. Až zapracuješ na svých sociálních dovednostech a vrátíš se zpátky na univerzitu, budeš mít kolem sebe už prakticky stejně staré spolužáky. Jen všichni budou čerstvými absolventy střední školy a ty už budeš mít za sebou pracovní zkušenosti z reálného života. Zase budeš v kolektivu nejdospělejší a nejzkušenější.

„To zní rozumně.“

***

Táňa si přerušila studium, ale servírkou se nestala. Rodiče byli proti. Pracovala nejdříve jako pomocník a později jako manažer v organizaci výměnných pobytů pro zahraniční studenty (vždyť ovládá tři jazyky, ke kterým má nepochybně vlohy). Zpočátku to drhlo, ale pak si Táňa uvědomila, že minulost je minulost a nikdo z jejího nového okolí o ní nic neví. Navázala mnoho známostí z různých zemí, vrátila se k dálkovému studiu a pokračovala v práci. Nevím, co dělá teď, ale doufám, že se má dobře.

* * *

"Ani nevíte, jak moc jsem si přála mít dítě!" vykřikla žena a pateticky stiskla dlaně před hrudníkem.

"Proč bych si to nedokázala představit..." namítla jsem nesměle. "Možná bych to přece jenom nějak..."

"Ne! To se nedá popsat!" tvrdila. "Když se narodil můj syn, občas jsem jen tak stála nad jeho postýlkou a plakala štěstím. On usne a já tam sedím, koukám na něj a slzy mi tečou po tvářích..."

"Podivuhodný projev mateřského štěstí," pomyslela jsem si v duchu a namátkově zalistovala v působivě tlustém výpisu z lékařské dokumentace jejího desetiletého syna, "ale myslím si, že jsem o něčem takovém už četla v klasické literatuře."

Znovu jsem se na ženu podívala a zjistila, že jí opravdu tečou slzy. V mé kanceláři žádná postýlka nebyla, proto jsem se odvážila zeptat:

"Co se s vámi děje?"

"Podívejte se na tohle!" vytáhla z kabelky obyčejnou obálku a podala mi ji. Na obálce byl nakreslen vánoční stromeček.

"Co to je?" zeptala jsem se překvapeně.

"To je dopis, který můj Fíla napsal před týdnem Ježíškovi."

"Vždycky jsem tušila, že rodiče čtou jeho dopisy!" hraně jsem si povzdechla a dopis rozbalila.

Byl překvapivě krátký, obsahoval jen jeden jediný řádek.

"Ježíšku, pokud opravdu existuješ, zařiď, aby mě všichni nechali na pokoji. S pozdravem, Filip Novotný."

"Hmm," řekla jsem neurčitě. "Tak mi to všechno povězte od samého začátku."

Vytoužené dítě se narodilo zdravé. Matka se řídila všemi instrukcemi soukromého pediatra. Fíla dobře jedl, dobře spal a vyvíjel se přiměřeně svému věku. Když mu byly dva roky, začal navštěvovat první dětské kurzy, kde se učil tancovat, počítat, mluvit anglicky a hrál různé hry pro všestranný rozvoj. Hodně spolu chodili na procházky - procházky jsou prospěšné pro zdraví. Jídlo - pouze čerstvé a plné vitamínů, žádný fastfood, brambůrky, zmrzlina ani kola (vždyť víte, že tím řidiči drhnou kola u auta, aby vypadala leskle a čistě). Když bylo Fílovi tři a půl roku, matka si najednou uvědomila, že je načase vrátit se do práce. Což také udělala. Fíla začal chodit do soukromé školky. Moc se mu tam líbilo, byl v malé skupině, dostávalo se mu dobré péče a mohl si vybírat ze spousty aktivit. Některé děti prý nechtějí chodit do školky a bývají často nemocné. Fíla nemocný téměř nebyl a hned u vchodu do školky říkal: "Tak ahoj!", pouštěl se matčiny ruky a běžel do třídy, aniž by se po ní otočil. Matce to bylo někdy až líto: viděla přece, že ostatní děti...

Školu vybírali dva roky. Nechtěli přijít o angličtinu, to dá přece rozum. Kromě toho ještě chtěli mít dobrého prvního učitele. Hrálo roli i celkové prostředí, kroužky, vybavenost školy a podobně. To všechno je důležité, vždyť dítě tráví ve škole značnou část svého života. Konečně našli tu správnou školu. Cesta do školy sice trvá téměř hodinu, ale stojí to za to: atmosféra ve škole je skvělá, paní učitelka velice profesionální a empatická. Teď je Fíla ve třetí třídě a dostává většinou jedničky a dvojky...

V této části příběhu jsem se začala upřímně nudit a jen silou vůle jsem potlačovala zívnutí, ale přinutila jsem se soustředit - vždyť já jen poslouchám, ale Fíla v tom musí žít.

"Povězte mi o tom, jak je uspořádán váš den."

"Ano, ano. Přesně o tom to je! Vstáváme v sedm hodin, já ho vzbudím, on prakticky ještě spí, usíná na každém kroku, já ho pořád popoháním, snídáme, pak jedeme do školy. Vyzvedávám ho někdy ve dvě hodiny, někdy ve čtyři, podle toho, jestli má ten den nějaké kroužky. Po cestě domů se ho vyptávám na to, jak se měl ve škole, na známky, na domácí úkoly, zda odevzdal svůj projekt, na kterém jsme pracovali doma, jestli se ho paní učitelka na něco ptala... Všechno z něj tahám jak z chlupaté deky! Také se ho snažím povzbuzovat, jak mi doporučila jeho paní učitelka: "Teď rovnou uděláme domácí úkoly, aby sis večer mohl zahrát." Fíla souhlasí, doma se nají a máme hodinu a půl, než mu začne výuka v umělecké škole (má výborný sluch, učitelka hudební výchovy říká, že kdyby nebyl líný...), snažím se ho přimět k tomu, aby dělal pořádně domácí úkoly, ale pak to začne... "Chci pít, potřebuju čůrat, dopsala mi propiska, nerozumím tomu, takový domácí úkol jsme nedostali, tohle dělat nebudu, paní učitelka to říkala jinak...". Občas ztratím trpělivost, pohádáme se, pak se jeden z nás přijde omluvit, usmíříme se, ale už je pozdě, všechno se přesouvá na večer a on začíná být ještě protivnější, všechno dělá jako zpomalený film. A pak ještě ten počítač! Loni jsme mu k narozeninám dali notebook - co naděláš, je to počítačová generace, nelze před tím zavírat oči, potřebuje ho i kvůli škole, dostávají hodně kreativních projektů. Narozeniny měl na jaře, v létě jsme ho nechali u babičky a nějak jsme polevili ve výchově. Babička mu dovolovala, aby na počítači hrál hry a vůbec ho neomezovala. Bylo to pro ni výhodné: ani neotravuje, ani ho nemusí nikde hledat, když k němu přijde kamarád, jednoduše si k počítači sednou spolu... Když začala škola, na hry samozřejmě nezbyl čas, jen o víkendech. V týdnu Fíla funguje jako noční sova a jak už jsem říkala, ráno mám problém ho vytáhnout z postele. Ale jakmile přijde víkend, v sedm hodin sám vyskočí z postele a jde rovnou k počítači. Dokázal by u něj strávit celý den, ani ven by nešel a nejradši by u toho počítače i jedl. Ale to přece není zdravé! Řekla jsem mu to jasně: "Dvě hodiny! Lékaři to doporučují takhle. Ve zbytku času si můžeš číst, něco si vyrobit nebo nakreslit." Načež mi odpověděl: "Připravila jsi mě o poslední radost mého života..." A teď ještě ten dopis... "Pokud mu mám vyhovět, znamenalo by to pustit k vodě všechny kroužky, odbývat domácí úkoly, nechat ho vysedávat u počítače a nic neřešit. Ale tak to přece nejde!"

"Má Filip otce?" zeptala jsem se (měla jsem pocit, že se o něm ve svém vyprávění letmo zmínila).

"Ano, samozřejmě!"

"Jakou roli v tom všem hraje on?"

"Někdy vozí Fílu do školy a vyzvedává ho ze ZUŠky, pomáhá mu s nastavením počítače. Ale výchova jako taková leží samozřejmě na mně, takhle to máme nastavené od samého počátku."

"Paní doktorko, co teď máme dělat? Fíla špatně spí, mívá záchvaty vzteku, učitelka říká, že je ve škole roztěkaný. Byli jsme u neurologa a ten stanovil: "neurotickou poruchu". Doporučil nám dělat masáže a užívat glycin, ale nic nepomáhá!"

"Ano, musíme se dostat ze začarovaného kruhu," přitakala jsem.

"Ale jak?! Nemůžeme se přece přestat učit, chodit do hudebky, doučování angličtiny má vyloženě rád, baví ho to, má rád učitelku...!"

"Celou dobu jste mluvila o Fílovi, snad kromě několika úvodních vět. Nejspíš jste přesvědčena o tom, že takhle se to dělá, když přijdete na konzultaci k dětskému psychologovi... Ale teď se zeptám znovu konkrétně vás: jak to všechno vnímáte vy osobně?"

Žena se jakoby scvrkla a dlouho mlčela, připomínala vypuštěný balonek. Pak tiše řekla:

"Jsem unavená. Nebaví mě to. Je mi ho líto a je mi líto i sebe. Ale bez vzdělání se v dnešní době nedá prorazit a rodiče musí..." její intonace se zvyšovala.

"Stop!" přerušila jsem ji. "To stačí. Zkusíme jeden experiment. Pro začátek se s Fílou úplně přestaňte bavit o škole. Úplně. Bez výjimek. Ani zmínka. Tabu. Všechno ostatní zůstane při starém. Doba konání experimentu bude dva týdny. Když to uděláte opravdu poctivě, za čtrnáct dní se vynoří další problém. Neřeknu vám jaký. Ale napíšu si to na kus papíru, nakreslím tři hvězdičky a podíváme se na to spolu, až přijdete znovu. Uvidíme se za čtrnáct dní."

"To je vše?!" žena byla překvapená, zjevně očekávala dlouhý psychoterapeutický rozhovor.

"To je vše," přikývla jsem. "Na viděnou."

* * *

"Zlepšilo se to, ale je to strašné!" řekla mi vehementně o dva týdny později.

"Co je lepší a co je strašné?"

"Odezněly záchvaty vzteku. Zlepšil se mu spánek. Minulý týden dostal několik pětek, ale zdá se, že si je teď chce opravit..."

"A co je tedy strašné?"

"Žijeme spolu jako cizinci. Mlčíme! Já nevím, jak to popsat..."

Vytáhla jsem papír s hvězdičkami a podala jí ho. Na papírku bylo napsáno: "Nevím, o čem se máme bavit."

Znovu se rozplakala. Počkala jsem a řekla:

"Teď, když jsme si udělali prostor, se to můžeme začít učit."

* * *

Zpočátku se učila, jak se Fílu na nic nevyptávat a začala mu sama vyprávěla - o své práci, o novinkách, o problémech, o počasí, o přírodě, o svých postřezích. Málokdo si to uvědomuje, ale naši rodiče a naše malé děti jsou jediní lidé na světě, koho doopravdy zajímáme. Pak se učila rozpoznávat svoje pocity a mluvit o nich s Fílou: vždyť to chlapce musel někdo naučit a žádný jiný způsob neznám. "Ukázalo se, že je tak chytrý a empatický!" řekla nakonec. "Ten, kdo nás pozorně poslouchá, nám vždy připadá chytrý a empatický," pomyslela jsem si v duchu, ale samozřejmě jsem si to nechala pro sebe.

Také začali hrát spolu nějakou hru na počítači.

"Víte, fakt mě to začalo bavit," řekla překvapeně a pak dodala: "Takže Ježíšek přece jen splnil Fílovo přání?"

"Samozřejmě!" rázně jsem přikývla. "Od toho je to přece Ježíšek."

"Nevím, jestli se na vás můžu obrátit, vždyť tohle je dětská poliklinika. A radu teď potřebuju víc já než můj syn.“

"Každá rodina je polootevřený systém,“ řekla jsem, „stejně jako organismus má všechno vliv na všechno a na všechny. Vaše rodina to jste vy, váš syn…"

„A pes…"

"Otec asi přece jenom odešel nebo dokonce umřel,“ pomyslela jsem si s nepochopitelnou úlevou. Musela ho velice milovat a teď neví, co si počít. Asi proto je ve vzduchu cítit ten obrovský balvan.

"Vy, váš syn a pes. Povězte mi všechno od samého začátku.“

"Před deseti lety jsme žili ve třech. Můj manžel, dcera a já.“

Tak moment. Jejímu synovi je 15 let. Je na tom tak špatně, že si plete svoje děti? Nebo si její dcera nechala změnit pohlaví?! Klid prosím, kdo je tady vlastně psycholog?! Teď mi určitě všechno vysvětlí. Upřímně řečeno, nerozuměla jsem své vlastní reakci, vždyť se žena chovala naprosto vyrovnaně a žádnou psychiatrickou odchylku jsem u ní nepozorovala.

Ovšemže mi všechno pověděla. A všechno do sebe rázem zapadlo. Ale jak jsem se od začátku obávala, bylo by lepší, kdyby do sebe zapadlo něco úplně jiného.

Před deseti lety její jedenáctileté dceři diagnostikovali rakovinu. Bojovali tři roky, prodali, co se dalo a vyzkoušeli úplně všechno od experimentální léčby v renomovaných ústavech až po léčitele a šarlatány. Nádor však byl velice agresivní. Její manžel byl po celou dobu pevnou oporou a všemožně jim pomáhal. Dívka zemřela a jejím posledním přáním bylo: "Mami, tati, nesmutněte tady beze mě".

Po smrti dcery se muž upřímně snažil udržet rodinu pohromadě. Zval ženu na divadelní představení, do restaurací, mezi lidi. Pokorně přijímala pozvání a všude ho doprovázela, ale nacházela se v nějaké otupělosti, připadalo jí to zvrácené a měla pocit, že s sebou neustále tahá sklenici až po okraj napěchovanou vlastním neštěstím.

Ostatní to samozřejmě cítili také. Kdo by se chtěl bavit s člověkem, který s sebou tahá takové břemeno? V jednu chvíli její manžel začal mluvit o druhém dítěti, o další holčičce (třeba pak přijdeš na jiné myšlenky) a žena konečně hystericky vybouchla: „Chceš nahradit naši mrtvou dceru, jakoby to byla žárovka v lustru?! Další dítě?! Co když je to genetický problém, každý přece ví, že rakovina může být dědičná! Chceš, aby se to opakovalo?!"

Po dalších dvou měsících manžel odešel. Ještě předtím jí v klidu vysvětlil, že je ještě pořád živá bytost a nechce být pohřben zaživa. Avšak jeho odchod ji přece jenom zaskočil. Vrátila se z práce, manželovy věci byly pryč, místo nich našla po celém bytě malé loužičky a na pohovce rozvalené baculaté štěně neurčitého plemene. Na stole ležel vzkaz: „Odešel jsem. Doufám, že tě nenapadne, že Buddy mě má nahradit. Běhal na dvoře u nás ve fabrice a málem ho srazilo auto. Pokud se ti nelíbí, klidně ho dej do útulku…"

Po šesti měsících se z manželovy iniciativy rozvedli. Krátce nato se znovu oženil a narodila se jim dcera. Teď mají ještě syna. Má teprve devět měsíců, ale už říká „ma-ma“ a „ta-ta“ (jeho sestra se jmenuje Nataša).

"Jak to víte? Řekl vám to bývalý manžel?“

"Ne ne, jeho nová manželka. Často mi volá a nechává si ode mě poradit, když s dětmi řeší nějaký problém. Občas k nim zajdu na návštěvu já, občas oni ke mně… Jen se mi poslední dobou moc neozývají…

Buddy u ní samozřejmě zůstal. Byl hloupý, přátelský a neuvěřitelně společenský. Miloval všechny lidi a zejména děti. Stejně tak miloval psy, a to od čivavy až po vlkodava. Děti, rodiče, psi a jejich majitelé na jeho dychtivou touhu po společnosti reagovali různě (z Buddyho vyrostl poměrně velký kříženec čokoládové barvy). Snažila se ho tedy venčit jen tehdy, když venku nikdo nebyl. Pes z toho byl smutný, chtěl si hrát a stýkat se s lidmi. Často mu proto alespoň házela míček a připadala si přitom jako natahovací hračka.

Jednoho dne se na stadionu nedaleko jejich domu měla konat výstava psů. Všude byly vyvěšené plakáty a psalo se na nich, že psi jsou vítáni. Z ničeho nic se rozhodla, že se tam půjde podívat - musí mít přece Buddy nějaký společenský život. Vystavení psi byli pyšní, pečlivě upravení a voněli po květinovém šamponu. Buddy si je prohlížel se sklopenou hlavou a vyplazeným jazykem, tentokrát se navzdory své obvyklé praxi ani nepokusil utéct, aby se s nimi blíže seznámil. Jakoby si byl vědom své podřazenosti.

"Jen si nemyslete, máte to nejlepší plemeno,“ řekl někdo po jejím boku.

Rozhlédla se kolem sebe. Poblíž stál chlapec. Buddy se k němu dychtivě vrhnul a olízl mu jeho kulatý obličej. Chlapec zavrávoral a rukou se rychle chytil zábradlí, aby neupadnul. Když odstoupil o kousek dále, všimla si, že chlapec má něco s nohama - sice nekulhal, ale pohyboval se nějak podivně. Že by měl nějaký problém s klouby?

"Promiň," omluvila se mu. „Buddy je hodný, ale hloupý."

"Kdepak," řekl chlapec. "Oříšci jsou nejodolnější ze všech psů, dokážou se nejlépe přizpůsobit."

"Jak to víš? Taky máš oříška? Kde je?"

"Ne, u nás není dovoleno chovat psy," řekl chlapec a smutně se pousmál. „Vím to, protože jsem sám takový oříšek."

Zřetelně pocítila, jak se jí na vteřinu zastavilo srdce, a zeptala se: "Co znamená u vás?"

"Na internátě," odpověděl chlapec. "Přivezli nás sem autobusem na výlet. Támhle stojí invalidní vozíky, vidíte? Mám štěstí, že ještě můžu chodit…"

Péťu jí svěřili do péče překvapivě snadno. Dříve často slyšela o problémech s adopcí, různých certifikátech, nesmyslné byrokracii… Ale všichni jí vyšli vstříc! Úplně všichni! Doslova ji vzali za ruku a vodili z kanceláře do kanceláře. Na světě je spousta hodných lidí...

A jak se to všechno hezky vyvíjelo! Péťa začal chodit do běžné školy. Téměř nikdo se mu tam neposmíval. Žena ho doučovala ruštinu. Bývalý manžel se zapojil kvůli doučování matematiky. Jednoho dne si s chlapcem poctivě prošel učivo a šel si zakouřit na dobře známý balkon. Žena jakoby něco ucítila ve vzduchu, vyšla za ním a najednou si všimla, že… pláče!

"Co se stalo?“ zeptala se zaskočeně.

"Jsem za tebe tak rád..." řekl přidušeným hlasem. "Konečně... jsem tomu Péťovi tak moc vděčný."

Péťa se na internátě věnoval origami a přivedl k tomu i svou nevlastní sestru Natašu. Jejich byt se najednou zaplnil útržky papíru a opět připomínal místo, kde žijí lidi. Péťa si samozřejmě rád hrával s Buddym.

Jednoho dne byli všichni společně na procházce. Buddy se vrhl k nějakému psovi, Péťa běžel za ním, zakopnul a upadnul...

Postarší lékař na obvodním traumatologickém oddělení řekl: „Dal jsem to samozřejmě do sádry, ale nějak se mi ta zlomenina nezdá. Je tu jednak to původní onemocnění kloubů, jednak na rentgenu vidím něco zvláštního... Navštivte raději fakultní nemocnici…"

"Musíte být připravena na všechno," řekli jí lékaři v nemocnici.

"Na co?!" vykřikla šeptem.

"Mohlo by se jednat o rakovinu. A ta zlomenina může být jen jejím příznakem. Přesněji vám to řeknou v onkologickém ústavu…"

Na radu kamarádky navštívila nějakého psychoanalytika pro dospělé. Na třetím sezení ji řekl: "Není divu. Vaše dcera umřela na rakovinu a vy jste si podvědomě vybrala dítě, které má stejné predispozice."

Vrátila se domů a ihned vyhodila do popelnice celou domácí lékárničku. Bála se, že jinak neodolá pokušení okamžitě všechno ukončit. Byla by to pro ni nepochybně nesmírná úleva. Ale co Péťa?

* * *

"A tady se dostávám k otázce, kvůli které jsem přišla za vámi," dokončila svůj příběh. "Kde mám vzít sílu bojovat? Abych v případě, že to všechno budu muset absolvovat znovu, nedostala Péťu i sebe předčasně do hrobu?"

Dlouho jsem přemýšlela. Netlačila na mě. Pokud víte, nebo alespoň tušíte, co chcete říct, můžete být důrazní, neodbytní, ironičtí, nebo i drsní. Ale pokud vůbec nevíte? Tehdy vezmete zavděk úplně čímkoliv. A občas to i vyjde.

"Vy jste velice správně definovala náš společný úkol," řekla jsem. "Má čistě energetický charakter. Nejde tu ani tolik o psychologii jako takovou..."

"Ano, přesně tak to cítím," přikývla.

"A stejným způsobem by se tento problém měl i řešit. Nemáme žádné velké zdroje energie a vynalézt je ani jinak vybudovat v nejbližší době nezvládneme. Musíte tedy začít po troškách a všechno dávat na jednu hromadu. Máte přátele?"

"Ano, samozřejmě. Ze školy, z ústavu, mezi dobrovolníky z Péťovy internátní školy. Kolegové. Můj bývalý manžel a jeho rodina. Nikdo teď neví, jak se ke mně má chovat. Bojí se mi jen tak zavolat, což vlastně docela chápu…"

"Přesně tak! Opravdu vám chtějí pomoct, ale nevědí jak. Myslí si, že se tady nedá nic dělat, ale nenapadlo je podívat se na to z energetického hlediska. Řekněte jim…"

"Copak?"

"Aby vám přinesli nějaký energetický bonbónek. A postupem času jich budete mít celý pytlík. Některé z nich pak samozřejmě připadnou i Péťovi. Vašim přátelům se uleví, když se budou moct zapojit a nezůstat apatičtí vůči cizímu neštěstí."

"Co vlastně máte na mysli těmi bonbóny?"

"Nevím, co vám dělá radost, přináší světlo nebo úlevu. Fotbalový zápas, nebo návštěva muzea? Jen mi neříkejte, že vůbec nic. Jste už dospělá, znáte svůj životní příběh, teď všechno může přijít vhod. Jedné kamarádce můžete říct: „Vyprávěj mi 15 minut o výstavě porcelánu, kterou jsi nedávno navštívila (nebo uspořádala)," druhé: „pojďme se projít po náplavce. Žádné řeči o nemocech. Třetí si ve stanoveném časovém limitu naopak vybrečíte na rameni a rozpovídáte se o nemoci“

"Je to všechno vyumělkované, nepomůže to," řekla zklamaně.

"Nic lepšího zatím nemáme, tak to zkusme takhle," namítla jsem. "Za týden nasbírejte alespoň sedm bonbónků (raději více) a pak mi přijďte říct, jak to jde. Všechny prosby o energetické bonbónky začínejte stejně: „Potřebuju, abys...".

Když přišla, vypadala překvapeně.

"Víte, fakt se to zlepšuje! Asi hlavně proto, že spoustu času a úsilí věnuju vymýšlení těchto vašich bonbónků. Ale když se mi přece jenom podaří něco vymyslet, moje okolí po tom nápadu dychtivě chňapne a okamžitě uskuteční všechna moje přání..."

"Samozřejmě. Lidi rádi pomáhají, když přesně vědí, co se po nich chce. A co Péťa?"

"Je moc šikovný. V nemocnici počítá příklady z matematiky a věnuje se angličtině... Všimnul si mé proměny: "Mami, ty máš ale krásné vlasy!“ To je taky bonbónek: znám jednu kadeřnici a vždy se mi líbily upravené vlasy..."

"Výborně. Máte opravdu hezké vlasy, určitě teď vypadáte o pět nebo sedm let mladší. A nezapomeňte - alespoň sedm bonbónků týdně. Pak to ustojíte.

"Dobře, zkusím to.“

* * *

O dva měsíce později na recepci dorazila obrovská bonboniéra (bohužel s tmavou čokoládovou náplní, kterou nemám ráda). Teprve v kanceláři jsem si všimla, že za stuhou je připevněný vzkaz. Otevřela jsem ho a pocítila, jak se mi ústa roztahují do širokého úsměvu:

"Od Péťovy maminky. Není to onkologie! Jen nějaké komplikované onemocnění kostí a kloubů. V podstatě se jedná o infekci. Čeká nás dlouhá a komplikovaná léčba, ale je to léčitelné! Řekla jsem o vašich bonbónech kamarádce, které nedávno zemřela matka. Pomáhá to i jí. Hodně štěstí!“

Ech! Kdybych to věděla, řeknu jí, že mám radši bonbony s ovocnou náplní.

Než jsem stačila vyslovit svou tradiční frázi "Poslouchám vás", muž se chopil slova. Začal důrazně a impozantně:

"Chceme, aby bylo jasno: rodičovství se s námi nepřihodilo jen tak náhodou, jak tomu dnes bývá u většiny mladých lidí, je to pro nás zásadní a hluboce promyšlený krok."

Zmocnil se mě pocit, že mi chtějí předložit nějaký veledůležitý dokument, ověřený kulatým razítkem a pyšnící se názvem Ustanovení o rodičovství.

"Ano, samozřejmě," odpověděla jsem a koutky mých úst poklesly. Čekala jsem, co bude dál.

"Protože k této problematice přistupujeme velice svědomitě, ještě před narozením dítěte jsme se ponořili do čtení různých knih a článků na internetu, přitom jsme zjistili, že informace o výchově bývají překvapivě rozporuplné."

Souhlasně jsem přikyvovala: samozřejmě, samozřejmě.

"To se týká i těch nejdůležitějších, dalo by se říci, základních rodičovských témat," navázala žena na manželovu myšlenku. "Jak dítě krmit, jak ho trestat, jak si s ním hrát, jak ho rozvíjet a vzdělávat, jakým způsobem organizovat jeho styk s ostatními dětmi. Každý z těchto postojů vypadá poměrně rozumně, je podložen názory lékařů, psychologů, pedagogů, ale navzájem si jejich postoje někdy přímo protiřečí..."

Trochu mě zarazilo, že jako druhou nejdůležitější věc hned po krmení dítěte uvedla tresty. Jakoby v tom bylo něco z cirkusového výcviku - mrkev a bič. Ale samozřejmě jsem poslouchala dál. Zajímalo mě, jak velké mají dítě. Pokud za mnou přišli, znamená to nejspíš, že někde ve svém uvědomělém přístupu už zažili první neúspěchy... Takže to teď hezky probereme.

"Samozřejmě jsme se nad tím pozastavili. Vždyť máme jen jedno dítě, nemůžeme si dovolit na něm provádět experimenty protichůdných názorových proudů..."

"Velmi, velmi rozumné," přikývla jsem opět.

"Proto jsme se rozhodli, že si musíme vybrat jeden ucelený systém, který nám připadá rozumný, a toho se držet. Pak jsme narazili na vaše knihy a mnoho věcí nám v nich dávalo smysl, nebyly v nich žádné extrémy. Je pro nás důležité i to, že bydlíte ve stejném městě jako my, mohli bychom vždy v případě potřeby přijít na konzultaci osobně. Zkrátka a dobře, vybrali jsme si vás."

Oba se tvářili naprosto vážně a já si okamžitě vybavila slovní hříčku z dob svého dětství pocházející z nezapomenutelného francouzského hororu: "Chci mrtvolu. Vybral jsem si vás. Brzy se uvidíme. Fantomas."

Nedokázala jsem si pomoct a tiše si odfrkla. Manželé se zatvářili překvapeně a vyčítavě.

"Jak staré je vaše dítě?"

"Jedenáct měsíců."

Povzdechla jsem si a promluvila, přičemž jsem se snažila zachovat vážnou tvář.

"Svět, do kterého dítě přichází, může být velmi odlišný. Městský byt nebo vesnický dům, palác nebo jurta ve stepi, osamělá a mlčenlivá skandinávská matka nebo veliká, hlučná kmenová rodina v Africe. Dítě neví, do jakých podmínek se narodilo, a má vrozenou schopnost přizpůsobit se úplně všemu. Ve věku jednoho roku může jíst jak nastrouhaný špenát zabalený ve sterilních sklenicích, tak i ořechovou kaši, kterou mu přežvýkala jeho matka, chroupat speciální dětské sušenky i larvy brouků opečené na ohni, stavět pyramidy z dřevěných kostek natřených ekologickými barvami i z palet vysušeného hnoje, které rodiče používají jako palivo, spát ve speciálně vybavené postýlce, na kamnech, nebo v houpací síti zavěšené u stropu..."

Rodiče se na mě zděšeně podívali, oči se jim zakulatily - museli si představit, jak jejich dítě svačí červy a skládá sušené lejno do tvaru pyramidy.

"A svým způsobem je to v pořádku..."

"Proboha!" zvolal otec, "Naše dítě nežije a nikdy nebude žít v jurtě nebo v týpí! Zajímají nás konkrétní příklady z naší běžné civilizace: jaké zvolit hračky, jaké hry si s ním hrát, v jakém věku je dobré dát ho do mateřské školy, zda mu pouštět televizní pohádky a v budoucnu - odkdy by se mělo učit písmena, seznámit se poprvé s počítačem..."

"Dobře, zkusím to jinak," řekla jsem. "Každé dítě opravdu potřebuje znát pravidla. Jsou nezbytná pro stabilitu jejich světa. Tato specifická, jedinečná pravidla pro svoji rodinu určujete vy - máma a táta - tím, že se na nich předem dohodnete. A pak je dítěti sdělíte takovým způsobem, aby je dokázalo pochopit."

"Ano, ale o co se můžeme opřít? Jak můžeme vzít v potaz zájmy dítěte, aniž bychom jej příliš rozmazlovali?"

"Dělejte to, co vám vyhovuje. Vaše dítě se přizpůsobí pravidlům vašeho domova stejně tak, jako by se přizpůsobilo v jurtě nebo královském paláci. Nikoliv však naopak: když se dospělí přizpůsobují zájmům dítěte, je to příliš velký tlak na jeho nervový systém. Dítě pak získává falešnou představu, že v jeho moci je ovládat dospělé. Ale to není, nemá na to dostatek sil. Může se jenom přizpůsobovat."

"Takže musíme žít tak, jak chceme my, a pak bude všechno v pořádku?"

"Přesně tak!"

"Dobře, teď jsme se bavili o běžném životě. Ale co intelektuální, koneckonců duchovní rozvoj dítěte? Jak se má správně formovat?"

"Koneckonců duchovní rozvoj" mě dostalo.

"Přátelé, dokud si neuvědomíte, že krmení selat je pro dítě stejně důležitá, vzrušující a duchovně povznášející činnost jako návštěva divadla nebo etnografického muzea, žádné osvícení neočekávejte. A ještě jedna důležitá věc - nikdo po vás nechce, abyste na svém balkoně v Divadelní ulici chovali selata, nebo na statku v Horní Dolní jednou týdně tahali své dítě do Národního divadla."

"Děkuji," zvedli se stejným způsobem, jako když přicházeli do mé kanceláře. "Pochopili jsme váš postoj. Myslím, že se poohlédneme po jiném odborníkovi, který nám dá přesnější doporučení ohledně otázek, které nás zajímají."

"Hodně štěstí. Jistě ho najdete," slíbila jsem. "Ale pro jistotu mějte na paměti i to, o čem jsme se dneska bavili."

"Určitě na to nezapomeneme," významně se na sebe podívali a v jejich očích jsem jasně spatřila odraz dítěte, které pojídá larvy brouků.

"No, aspoň něco," pomyslela jsem si sklesle, když jsem se s nimi loučila pohledem.

Bylo to nepochybně moje selhání.

Vlastně ne, začnu jinak. Američtí vědci v posledním čtvrtletí dvacátého století přesvědčivě dokázali, že novorozenci s jistotou rozeznávají hlavní emoční stavy matky a reagují na ně už čtyři hodiny po narození. Klid, radost, strach, úzkost... Ale chtěla jsem tím říct něco jiného. Odkdy může dítě svůj soucit vědomě zaměřit na stav jiného člověka, nikoliv na svůj vlastní?

Často ve své ordinaci slyším od rodičů, kteří si stěžují na špatné chování, nezvladatelnost nebo dokonce krutost svých ratolestí - "Vždyť on je ještě malý! On ještě nechápe, že táta se vrací z práce unavený, dědeček je těžce nemocný, sestra je smutná, protože se pohádala s kamarádkou a maminka občas potřebuje být o samotě. Proto se chová takhle..."

Rozumí, nebo nerozumí? Musí, nebo se nemusí přizpůsobovat uvedeným situacím? Je potřeba ho to učit? Pokud ano, tak odkdy? Ve dvou letech - zdánlivě je ještě brzo, vždyť on ještě ani neumí pořádně mluvit. A v pěti letech - není to už zase příliš pozdě? Vždyť už se z něj může stát vyšitý sobec, kterého zajímají jen jeho vlastní tužby a potřeby?

Povím vám jeden příběh z reálného života. Přiznám se, že kdybych nebyla očitým svědkem, nejspíš bych tomu sama nevěřila.

Takže dítěti je rok a půl. Je to obyčejný chlapeček, který říká několik slov typu "máma", "táta", "hav hav" a samozřejmě si rád hraje se svoji maminkou.

Kromě všech ostatních aktivit vhodných pro 1,5 roční dítě má s maminkou svoji oblíbenou hru. Je to velice jednoduchá hra. Když je chlapeček smutný nebo odněkud spadnul a ublížil si (toto dítě je velice aktivní a leze úplně všude), máma přitiskne ukazováček na jeho nosánek-tlačítko a hlasitě řekne:

"Tuuut! Tuuut! Tuuuut!"

Dítě zapomíná na svoje bolístky a radostně se směje. Máma se taky směje a vysvětluje vznik hry tím, že kulatá a téměř holá hlavička jejího syna jí připomíná první družici a zvuky, které tehdy vydávaly.

Ve věku jednoho a půl roku to dítě, které bylo doposud zcela zdravé, náhle onemocní.

Nějaká silná infekce, akutní a děsivý vzestup teploty, febrilní křeče, selhávání dýchání...

Matka zachovala klidnou hlavu. Poskytla dítěti první pomoc, jak nejlépe dokázala. Umělé dýchání, nepřímá masáž srdce, starší dceři mezitím dala pokyn, aby okamžitě zavolala záchranku. Sanitka přijela velmi rychle. Díky přesnému popisu situace lékaři dopředu věděli, na co se mají připravit, jednali rychle a sehraně. Dítě napumpovali vším možným, napojili ho na všemožné přístroje a samozřejmě ho i s matkou odvezli do nemocnice.

V nemocnici se chlapeček začal pomalu probírat z bezvědomí.

Lékaři se shlukli kolem něj a pozorovali ho plní obav i němé naděje. Nikdo nedokázal říct, co to s ním udělá. Jak moc byl poškozen jeho mozek? Jak dlouho byl bez kyslíku? Které části mozku byly zasaženy? Nebo že by pomoc dorazila včas a všechno mohlo být zase v pořádku?

Dítě je naživu, obklopeno profesionálními zdravotníky a vše, co bylo možné udělat, se už udělalo. Matka, která doposud jednala velmi racionálně a vyrovnaně, se postupně uvolnila po prožitém šoku.

Ruce a nohy se jí třesou, slzy tečou proudem po tváři, každou chvíli vezme dítě do náruče a políbí ho, aby ho po chvíli vrátila zpátky do postýlky a otočila se k němu zády s rukama zabořenými do tváře.

Dítě po chvíli otevře oči a rozhlédne se, jako by se snažilo pochopit, kde je a co se to s ním děje. Zdravotníci na sebe spokojeně pokukují: zdá se, že pohled dítěte je uvědomělý, i když poněkud zmatený (což může být způsobeno účinky silných léků).

Všechno je pro něj cizí - nemocnice, postýlka, bílé stěny, nějací strýčkové a tetičky kolem něj. Konečně spatří známou tvář - mámu! Popravdě řečeno, v tomto stavu je velmi obtížné ji rozpoznat. Dítě to však očividně dokáže a když si to zdravotníci uvědomí, s úlevou vydechnou a chystají se odejít s pocitem dobře vykonané práce.

Matka znovu vezme dítě do náruče. Chlapeček se soustředěně zahledí do jejího obličeje, jakoby se ze všech sil snažil něco pochopit, a pak s nesmírným soustředěním, aby překonal slabost a neposlušnost svých údů zvedne ruku...

"Copak? Copak?" starostlivě se ptá máma.

Napotřetí se mu povede zkoncentrovat pohled a získat kontrolu nad svou rukou.

S úlevným úsměvem přitiskne prst na matčin nos a chraptivě, ale vítězoslavně řekne:

"Máma" Tuuuut!"

Přitom očividně očekává, že matka přestane plakat a konečně se na něj usměje.

Vždyť u něj to takhle vždycky fungovalo, takže to musí pomoct i jí.

Lékaři s úsměvem opouštějí nemocniční pokoj, matka se nekontrolovatelně směje skrz slzy a postarší zdravotní sestra nějak podezřele často mrká.

Je na to příliš malý?

"Cože?! My si nemůžeme zajet autem do vedlejšího města? Co je to za omezování svobody pohybu?!" stěžovala jsem si dotčeně Kubovi. V Česku nic takového nemáme, proč by to mělo být tady? Je to jiný, zákonitě to musí být špatný - horší - nejhorší. Úplně nejvíc nejhorší.

Aniž bych o tom věděla, zažívala jsem jednu z nejbouřlivějších fází adaptace, kdy hlava začíná chápat, že v tomto cizím prostředí už nejsem jen jako turista.

Že si tady budu muset zvyknout na spoustu věcí. Nebo být neustále naštvaná. Což jsem taky ten první rok byla. Z mých příspěvků na sociálních sítích bylo dost patrné, že mi vadí úplně všechno. Odpadky na chodnících, zavřené obchody v neděli, odpolední siesty v restauracích a tak dále a tak dále.

[gallery columns="2" size="medium" link="file" ids="857,856"]

Ani nevím, jestli to bylo mým těhotenstvím, obtížnou adaptací, nebo tím vším dohromady. Každopádně mi přišlo, že jsem si sáhla až na pomyslné dno, než se to začalo pozvolna zlepšovat.

Několikrát mi doslova tekly slzičky a dupala jsem jako malá kvůli pocitu vzteku, bezmoci a lítosti. Připadala jsem si jako v tom filmu Blbý a blbější. 

Nevím proč, ale nejhorší chvíle zoufalství jsem pokaždé zažívala v obchodě.

Poprvé myslím v místním Aldi, kdy jsem vyrazila na nákup (čas bez Jonáše byl pro mě tehdy ještě pořád extrémně vzácný). Nakoupila jsem pár drobností, stoupla si s nákupním vozíkem do fronty, v uších bluetooth sluchátka s audioknihou a čekám... čekám… a čekám. Je pátek večer. Obchod plný lidí. Přitom fungují jen dvě pokladny. A já samozřejmě stojím v té “špatné” frontě. Přede mnou je sice jen jedna paní, ale její plnoštíhlá postava se mi snad navždy vryje do paměti. Její nákupní vozík doslova přetéká, různé balíčky a roličky padají na zem, celý nákup se už od pohledu nikdy nemůže vejít na pokladní pás. A je na to úplně sama. Po zaplnění pásu v jejím vozíku stále zůstávala tak půlka nákupu. Prodavač by to rád všechno namarkoval, ale už neměl prostor na odkládání věcí, navíc ta paní absolutně nestíhala dávat věci do tašek. Co myslíte, jak si paní poradila? Začala dávat namarkované položky zpátky do vozíku mezi nenamarkované věci a brzy už nikdo nevěděl, které položky prošly skenerem a které nikoliv. Paní zasekla celou pokladnu. Minimálně na půl hodiny. Pak se mi vybila baterka v bezdrátových sluchátkách a spolu s ní mi došly i poslední zbytky trpělivosti. Nechala jsem svůj nákupní vozík stát u pokladny, otočila se a zamířila k východu.

Podruhé se mi to stalo v Carrefouru. Stojím ve frontě s menším nákupem a spořádaně čekám. Slečna na pokladně namarkovala zákazníkovi přede mnou nákup za 49 euro, dostala 100eurovou bankovku a pokud si správně pamatuju učivo prvního stupně základní školy, měla vrátit 51 euro. No jo. Jenomže do systému naťukala o jednu nulu navíc a pokladna jí hlásila, aby vrátila 951 euro. Nějakou dobu slečna prodavačka koukala na displej, pak na 100eurovku v ruce a intenzivně přemýšlela. Načež se rozhodla, že celý nákup musí znovu namarkovat. A začala vytahovat věci z tašek překvapeného zákazníka. Teď mě mrzí, že ani nevím, jak to celé dopadlo. Jonáš v kočárku začal kňourat a mně opět došla trpělivost. Nejsem na to pyšná. To vůbec ne. Ale znovu jsem nechala celý svůj nákup na pokladně a šla pryč.

Po cestě jsem si pobrečela, zadupala a konečně úspěšně zformulovala, co mi vlastně nejvíc vadí. Ne, nejsou to neschopné prodavačky ani hloupí zákazníci. Tohle všechno jsem už zažila na brigádě v brněnském Tescu.

Vadilo mi, že jsem pozorovala scénku jako vystřiženou z Blbý a blbější a přitom jsem si připadala ještě blbější než hrdinové filmu. Mnohem blbější. A to vše proto, že na rozdíl od nich neznám místní jazyk(y) a nejsem schopna vést s prodavači obstojný dialog.

Jsem ráda, že jsem si na svoje pomyslné dno sáhla ještě za starých časů, tedy v době předcovidové. Bylo možné z tohoto nepochopitelného města kdykoliv utéct a “nadýchat se” čerstvého vzduchu v sousedním Německu, Holandsku, nebo třeba Anglii.

[gallery link="file" size="medium" columns="2" ids="863,865"]

Mikulášek se rozhodl přijít na svět první den lockdownu a pak už to začalo být lepší a lepší.

Teď si po roce a dvou měsících strávených v Bruselu začínám všímat hlavně těch hezkých věcí, jinak bych se z proticovidových opatření a nemožnosti cestovat musela zbláznit. Co se mi tedy v Bruselu nejvíc líbí? Pokusila jsem se to sepsat při procházce s kočárem a překvapivě mi vzniknul poměrně dlouhý seznam. Prozaicky začnu dnem bez aut, o kterém jsem se zmínila na začátku článku.

Týden mobility a den bez aut v Bruselu

Líbí se mi, že je tady den, kdy se zastaví celé město. Jezdí jen městská veřejná doprava, která je pro všechny zdarma. V době před covidem-19, kdy jsem nikdy předtím neviděla žádné hlavní město bez aut, jsem tuto podívanou nakonec upřímně ocenila. Dokonce se nám ten den i lépe spalo (nebyl takový hluk od aut) a přišlo mi, že se pročistil vzduch, který je v Bruselu obecně horší než v Praze.

Srdce Evropské unie se snaží být čím dál zelenější. V centru města je maximální rychlost omezena na 20km/hod. A v médiích mě nedávno pobavila zpráva, že chlápek, co ukradl kolo, byl odsouzen ke 3 rokům ve vězení. Nikoli však proto, že by odcizil cizí majetek, ale protože si majitel kola musel vzít taxíka a to mělo negativní dopad na životní prostředí. Jeho počin byl tedy označen za “ekologický zločin”. Dobrý, ne?

Studium holandštiny (téměř) zdarma

Moje studijní chvilka.

Semestr jsem navštěvovala kurz holandštiny a naučila se základy tohoto chrochtavého jazyka. Byl to poměrně intenzivní kurz - 4 vyučovací hodiny jednou týdně. Pro obyvatele Bruselu za symbolických 35 euro, což mohla být cena výukových materiálů.

Mrzí mě, že se ve frankofonním Bruselu holandsky moc nedomluvím. Se znalostí němčiny a angličtiny mi tento jazyk šel poměrně snadno.

Podpora adaptace

Vlámská část Bruselu pořádá spoustu workshopů, kde se dá naučit něco nového a zároveň si procvičit holandštinu (vlámštinu) nebo jiné jazyky (kromě francouzštiny, protože té je v Bruselu stejně dostatek). Těšila jsem se, že až budou kluci větší, naučím se třeba vařit africká jídla, nebo si zajdu na diskusní večer v angličtině. Tak snad to bude možné i v době pocovidové.

Fungování jeslí

Vždy jsem měla pocit, že jesle jsou něco nehumánního. Místo, kam rodiče odstrčí své dítě, když se o něj nechtějí nebo nemůžou starat. Představovala jsem si je jako ústav, kde jsou ocelové postýlky, ze kterých se ozývá zoufalý dětský pláč, kde kuchařka v obrovských hrncích připravuje hnusné blafy, které pak děti musí sníst, nebo dostanou naběračkou po hlavě. Uvědomila jsem si ale, že to jsou jen moje vlastní vzpomínky na školku. Na školku, kam jsem šla až ve 4 letech.

V belgických jeslích ale bylo všechno naprosto jinak. I když tam Jonášek chodil jen dva měsíce (kvůli častým rýmičkám, mému těhotenství a přicházejícímu covidu), musím říct, že jsem byla spokojena. S přístupem vychovatelek, čistotou i stravou. Měli dokonce aplikaci, do které zapisovali všechno, co by mohlo rodiče zajímat. A také mohli vyfotit dítě a ukázat, co právě dělá. Byly to vlámské jesle, ale bez problémů jsme se tam domluvili i anglicky.

Parky a dětská hřiště vyrobená z toho “co les dal”

Moc se mi líbí, jak tady umí využívat dřevo a vyrábět z něho dětské prolízačky a různé překážkové dráhy. Jonáška to moc baví a hádám, že městskou část to moc nestojí.

[gallery columns="4" link="file" size="medium" ids="885,886,887,888"]

Pestrost a kvalita potravin

Na každém kroku tady jsou rybí obchůdky s čerstvou rybou i mořskými plody, voňavé cukrárny a pekárny plné francouzských croissantů a dalších cukrářských skvostů. Nejprůměrnější šunka, která se tady dá koupit, je snad ta schwarzwaldská. Ještě se mi nestalo, že bych tady koupila sýr, který by nebyl dobrý. Až tady jsem doopravdy pochopila, co to je dvojí kvalita potravin. A je to opravdu znát. 

[gallery columns="4" link="file" size="medium" ids="880,881,882,883"]

Větší míra tolerance

Povím jeden příklad za všechny. Jonáška i Mikuláška jsem po dobu prvních 3 měsíců jejich života hodně nosila v šátku. Říkala jsem tomu 4. trimestr a měla jsem pro to svoje důvody. Šátkování v Bruselu není natolik rozšířené jako v Česku, takže jsem na sobě často pozorovala zvídavé pohledy kolemjdoucích. Několikrát se mě tito kolemjdoucí dokonce ptali, kde se takový šátek dá sehnat a rozplývali se nad tím, jak to miminko spokojeně spinká. Téměř jako v bříšku u maminku.

V Česku? Vzala jsem si malého Mikuláška do šátku a vyrazila spolu s kamarádkou na poštu v menším jihočeském městečku. Kamarádka zůstala stát před vchodem spolu se svým kočárkem a vzápětí se s ní do řeči dala jedna místní paní.

“Prosím vás, mladá paní, myslíte si, že je pro miminko lepší kočárek, nebo takovýto šátek? Vždyť je tam úplně zkroucené. To nemůže být dobrý pro jeho záda...”

Paní byla očividným příznivcem kočárku, nošení v šátku odsuzovala a ihned si musela najít spojence v podobě maminky s kočárkem, která postávala poblíž. Něco takového si v Bruselu nedokážu představit.

Multikulturní společnost 

“A kdy se plánuješ vrátit zpátky domů?” zeptala se mě nezištně jedna slečna na grilovačce u společných známých, když jsem se jí představila jako Uljana.

“Ehm… Strávila jsem v Česku 21 let, vlastním v Praze byt, mám za manžela Čecha a čekám jeho dítě. Jsem tady doma. Kam bych se měla vracet?”

Tak taková konverzace v Bruselu nezazní. Tady je každý odněkud. A lidi to vnímají jako naprosto běžnou věc.

Cestování

V době předcovidové stačilo vzít auto nebo sednout na vlak a během pár hodin jsme už mohli být u moře, v Holandsku, Londýně, Lucembursku, Francii, nebo kdekoliv jinde. Stihli jsme si vymáchat i nohy v chladném moři. Tak snad to nebylo poprvé a naposledy. Belgie jako taková je taky moc hezká, obzvlášť městečko Bruggy. 

[gallery link="file" size="medium" ids="889,890,891"]

Zkrátka a dobře - V Bruselu se mi začalo líbit. Po roce jsem se dokonce odhodlala k tomu, že odhodím svoje zábrany a pustím se do studia francouzštiny. Proč zábrany? Dobrá otázka. O tom vám povím zase příště. ;-)

A popravdě - čím déle tady jsem, tím více jim rozumím.

Při porovnání svých zkušeností s informacemi ze sousedního Holandska nebo Francie, jsem upřímně ráda, že naše cesta mě zavedla zrovna sem a nikoli o pár (desítek) kilometrů vedle.

Zajímavosti o mateřství ve Francii

Ve Francii se rodí převážně s epidurálem. Historie aplikace tohoto přípravku tam sahá až donepaměti a lékaři upřímně nerozumí tomu, proč by se žena měla trápit, když si od bolesti může účinně pomoci.

Po epidurálním porodu pak zpravidla zaznívá otázka, zda si novopečená maminka nepřeje dostat injekci na potlačení laktace.

Otázka je to ryze praktická. Žena může zůstat doma s miminkem jen 3 měsíce, jinak přijde o svoje pracovní místo. A navíc tam panuje nepsaný konsensus o tom, že sunar je mnohem praktičtější, než otravné kojení.

Po porodu si pak novopečená maminka pobude v porodnici další 3-4 dny, načež odchází domů.

Mimochodem, ze zdravotního pojištění má žena automaticky nárok na kurz fyzioterapie zahrnující práci se svaly pánevního dna. To je něco, co bych popravdě ocenila i já. Zkusím zapátrat, jestli se něco podobného nenabízí i v Bruselu. ;-)

Mateřství v Holandsku

V sousedním Holandsku je všechno přesně naopak. Na porodní bolesti podávají tak maximálně paracetamol a moje známá, která má snížený práh bolesti, musela předvést natrénované divadelní představení, aby kýženou injekci po 7 hodinách čekání konečně dostala.

Snad čtvrtina všech porodů v Holandsku probíhá doma a ruku v ruce s tímto přirozeným přístupem jde i kojení. I když jsou na rodičovskou dovolenou v Holandsku odvedeny stejně jako ve Francii pouze 3 měsíce, zaměstnavatel musí zajistit místnost, kde si maminka může odstříkat mlíčko a nechat si ho doručit do jeslí.

V případě porodu v porodnici se rodí ambulantně a po 3-4 hodinách se odchází domů.

Doma na holandskou maminku už čeká porodní asistentka, která s ní stráví celý následující týden. Její náplní práce je pomáhat ženě se vším, co je potřeba. Takže kromě laktačního poradenství a péče o novorozence tato paní běžně uvaří, uklidí a nakoupí. Tyto porodní asistentky také nastavují režim kojení a spaní pro děťátko.

Nevím, co je na tom pravdy, ale holandské a francouzské děti údajně spí celou noc. Maminkám, které jsem potkala, celonoční spaní také fungovalo.

Přitom si doteď nejsem jistá, jestli jim mám závidět, nebo s nimi naopak soucítit.

Vyprávění mé známé na mě zapůsobilo tak, že jsem si zaškatulkovala Holandsko jako zemi feministek. Tamější ženy tak usilovně bojovaly o svá práva, až přišly o právo být se svým dítětem a vidět jeho první kroky.

Myslím si, že potřeba naučit dítě spát celou noc při běžném pracovním nasazení je prostě projevem pudu sebezáchovy.

Paradoxní přitom je, že pokud má zaměstnanec potvrzený burnt out syndrom a/nebo silnou depresi, ihned mu započne léčebný program zahrnující lázně, péči psychoterapeuta a placené volno. Po roce takovéto léčby ten dotyčný (ta dotyčná) může začít na několik hodin denně chodit do práce a pozorovat, co to s ním (nebo s ní) udělá.

Pokoušela jsem se zjistit, jestli neexistuje nějaká korelace mezi vyhořením a délkou rodičovské dovolené (tedy jestli nevyhořívají spíš ženy krátce po nástupu do práce), ale chabá znalost holandštiny mi to neumožnila. Navíc, ruku na srdce, jsem nepátrala příliš dlouho. Myslím, že se zrovna probudil Mikuláš a měla jsem o další program postaráno.

Belgický přístup k rodičovství

Belgie je v tomto případě někde na pomezí. Po příjezdu na porodní sál se mě sestřička ihned zeptala, jestli budu chtít epidurál. A když byla moje odpověď záporná, všichni naprosto respektovali moje přání a nenabízeli mi už žádné další dryáky, ať už rajský plyn, nebo cokoliv jiného. O injekci proti laktaci také nebylo ani řeči. Naopak se porodní asistentka přišla během bondingu několikrát ujistit, jestli se miminko pokouší přisát a jestli probíhá kontakt tělo na tělo. Po porodu jsem si pak 3 dny odpočala v pokoji, který se podobal hotelovému. O svém porodu v době koronavirové jsem už podrobně psala v předchozím článku.

Po propuštění domů mi hned volala porodní asistentka, abych se s ní dohodla na návštěvě u nás doma. Byla u nás celkem 4krát během 10 dnů. Vždy se podívala na miminko, zvážila ho a změřila, podívala se, jak nám jde kojení v našem domácím prostředí a nakonec si prohlídla i mě, zda je všechno ok.

Každá návštěva stála 10 euro a na účtence bylo uvedeno, že se jedná o příspěvek na dopravu. Zbytek hradila belgická pojišťovna.

Myslím, že právě díky tomu jsem se tentokrát zcela vyhnula mastitidě a jsem za tento servis nesmírně vděčná. Naopak přítomnost cizí ženské v našem poměrně malém bytě po dobu 8 hodin denně podobně jako v Holandsku si absolutně nedokážu představit. Myslím si, že by mi v tomto období hormonálních tanečků vadila i přítomnost vlastní matky.

Vzpomínky na poporodní péči v Česku

Vyhovuje mi, že v Bruselu nemusím každých pár dní běhat k pediatrovi, jak tomu bylo v Česku s Jonášem. Z prvních dvou týdnů jeho života mi nejvíce utkvěly v paměti návštěvy čekárny u pediatra plné dalších (potenciálně nemocných) dětí. Musela jsem každý den přijít na zvážení miminka a nakojit ho přímo v čekárně, aby se zjistilo, kolik toho vypije. Přibíral totiž rychlostí 70 g za týden a podle tabulek pražského pediatra to bylo málo (přitom podle brožurky VZP, kterou mi Kuba po registraci novorozence přinesl domů, ten váhový přírůstek byl zcela v normě). Veškerá lékařská pozornost byla směřována na dítě, ale nikdo se ani nepodíval na naši techniku kojení a nevšimnul si toho, že mám náběh na mastitidu. Takže i přes časté návštěvy lékařských ordinací jsem po příchodu prvního dítěte na svět prodělala dva záněty prsou s horečkami, zimnicí, absolutní paralýzou a vším, co k tomu patří.

V Belgii jsem oproti tomu byla s půlročním dítětem u pediatra jen 2krát. Rýma ani kašel se tady moc neřeší, ale když se objeví závažnější zdravotní problém, péče je na velmi vysoké úrovni. Myslím si, že právě tento přístup umožňuje mít rezervy zdravotníků pro případ, že by se stalo opravdu něco vážného. Což je v naprostém kontrastu s vyprávěním pražského záchranáře v rozhovoru na DVTV.

P.S. Mikulášovi už je půl roku a v noci se stále probouzí. Řekla bych, že se dokonce budí ještě častěji, než když byl malé miminko. Věřím tomu, že opravdu existují účinné metody, jak docílit toho, aby dítě spalo celou noc jako v Holandsku nebo ve Francii. Ale všechno se to schyluje k metodě kontrolovaného pláče, kterou nehodlám praktikovat. Nevěřím, že by tak malé děťátko mohlo pochopit - "maminka mě miluje a pomůže mi, ale potřebuje se vyspat a jít ráno do práce". Spíš by si z toho mohlo vzít - "když křičím, nikdo ke mně nepřichází, tak asi nikoho nezajímám, proto radši budu šetřit svoje síly". Což mi přijde šíleně smutné. Co si myslíte vy?

První zprávy o koronaviru

Poprvé jsem slyšela o koronaviru někdy začátkem ledna. Samozřejmě jsem si tehdy naivně myslela, že se mě to tady v Bruselu přece vůbec netýká.

Různých bacilů jsem si i tak užívala až až. Jonášek zrovna začal chodit do jeslí a my jsme byli častěji nemocní než zdraví. V dětských kolektivech je to prý naprosto běžné a pravdou je, že Jonáš to snášel poměrně dobře. Z každé nemoci se vyléčil do dvou dnů. Totéž se ale nedalo říct o mně.

S těhotenským bříškem a zhoršenou imunitou jsem na boj s každým miminkovským bacilem potřebovala tak dva týdny.

Nejhorší virózu pak Jonášek přitáhl někdy koncem ledna. Zrovna jsme se chystali na dovolenou do Česka a o zábavu na další 3 týdny bylo postaráno. Suchý kašel, žiletky v krku, zvýšená teplota… Kdyby se o koronaviru tolik mluvilo už tehdy, určitě bych si nechala udělat testy. Takhle jsem se dostala jenom na pohotovost, kde mi udělali CRP a potvrdili, že se jedná o nějakou zákeřnou virózu.

Ať už to bylo cokoliv, brzy byla nakažená celá rodina. A já jsem se při jedné z bezesných nocí rozhodla, že Jonáška už do jeslí nepošleme. Že budu ráda, pokud se tato nemoc nepodepíše na mém těhotenství a že něco podobného už zkrátka nemůžu riskovat.

Dobrovolná izolace

Možná to tehdy bylo štěstí v neštěstí. Slyšela jsem totiž, že se brzy poté objevil koronavirus i v jeslích, kam Jonášek chodil. Děkovala jsem proto své intuici za toto rozhodnutí.

Potom jsem už pozorovala rostoucí obavy z koronaviru relativně zpovzdálí. I když v kosmopolitním Bruselu a manželem, jehož práce spočívá v setkávání se s lidmi, to mohlo být opravdu jen relativní.

Snažila jsem se o maximální psychickou pohodu a když mě přepadla úzkost, opakovala jsem si modlitbu anonymních alkoholiků. :-)

„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil“.

Vycházelo mi z toho, že jsem udělala pro svoje bezpečí maximum a obrnila se trpělivostí.

Těhotenství a koronavirus

Na poslední těhotenské prohlídce mě gynekoložka ujistila, že mě v porodnici přijmou, i kdybych byla nakažená. Nejhorší možný scénář by přitom byl císařský řez a následná izolace dítěte. Ani ne z důvodu, že by byl vaginální porod rizikovější z hlediska přenosu infekce, ale spíš kvůli náročnosti porodu pro matku. Finální rozhodnutí měl udělat lékař.

Uklidňovalo mě, že podle statistik je smrtnost dětí ve věku 0-9 let nulová a ve věkové kategorii, kam spadám já a většina mých blízkých, se pohybuje kolem 0,2 %. Samozřejmě jsem se nechtěla zařadit mezi pokusné králíky z řad „těhotných žen nemocných koronavirem“. Pravdou ale je, že jsem se onemocnění jako takového bála méně než bezpečnostních opatření, která se začínala zavádět.

Bylo mi úzko hlavně z představy, že brzy dorazí zákaz přítomnosti otců u porodu i sem.

Kromě absence psychické (a do značné míry i fyzické) podpory partnera by to pro mě znamenalo především velký jazykový problém. Neumím totiž francouzsky a představa, že mezi kontrakcemi něco hledám ve slovníku, abych se domluvila s porodní asistentkou, ve mně vzbuzovala velké obavy.

Lockdown v Belgii

Belgie kopírovala zavádění opatření, která známe z Česka, zhruba s týdenním zpožděním. Nejdříve se rušily veřejné akce, pak zavíraly restaurace, následovaly školy a školky…

V den porodu jsem si ještě užila krásnou procházku za teplého jarního počasí

Nikdy ale nezazněl příkaz nošení roušek ani zákaz pohybu na čerstvém vzduchu při zachování bezpečnostních rozestupů. Naopak vláda uvedla, že outdoorové aktivity vyloženě podporuje, jen se lidi nesmí shlukovat a stát na jednom místě.

Uzavření hranic sem přišlo ve středu 18.3.2020. Tohle datum se mi pravděpodobně navždy vryje do paměti, protože tentýž den mi po uspání staršího syna začaly kontrakce.

Jak probíhal můj porod

Kubík stáhnul aplikaci na počítání kontrakcí a prakticky hned se ukázalo, že je nejvyšší čas vyrazit do porodnice. Zaklepali jsme proto na naši úžasnou sousedku, se kterou jsme byli dopředu domluveni, že se postará o Jonáška, a vyrazili.

Po nekonečně dlouhé cestě trvající zhruba 10 minut, kdy jsme vychytali snad všechny červené semafory (a to některé z nich Kubík myslím projel, ale pšššt), jsme dorazili do nemocnice. Kontrakce už byly tak intenzivní, že mě zdravotník postávající před budovou nemocnice ihned usadil na kolečkové křeslo a dovezl přímo na porodnické oddělení. Tady se mi zastavil dech z obavy, jestli se mnou pustí Jakuba. Naštěstí pustili.

Díky jeho přítomnosti jsem se nemusela starat o administrativu ani náročnou komunikaci ve frankofonní části Bruselu. Soustředila jsem se jen a pouze na to, co se dělo s mým tělem. Nádech, výdech, nádech, výdech… najít si pohodlnější pozici… znovu prodýchat přicházející kontrakci. A to celé znovu dokola.

[gallery link="file" size="medium" columns="2" ids="813,815,814,812"]

Po vyšetření se ukázalo, že je Miki opravdu na dobré cestě a brzy se setkáme. Porodní asistentka už jenom napustila vanu, naučila Kubíka, jak se masírují záda, ztlumila světlo a já se mohla plně soustředit na to, abych pomohla Mikimu pohodlně přijít na svět…

Mikuláš je dítě apokalypsy. Rozhodl se přijít na svět hned první den lockdownu v Belgii, asi o měsíc dřív, než jsme předpokládali.

Povedlo se nám to v 01.52, necelé dvě hodiny po příjezdu do porodnice! Mikulášek vážil 2770 gramů, měřil 48 cm a byl překrásnej. :-)

Co bylo kvůli koronaviru jinak

Naše zdravotní pojištění zahrnovalo pouze dvoulůžkový pokoj, ale po celou dobu pobytu v nemocnici jsem v něm byla sama. Těžko říct, jestli to bylo kvůli koronaviru, nebo v tu dobu nerodilo tolik žen a oddělení šestinedělí nebylo tak naplněné. Každopádně to pro mě bylo velmi pozitivní zjištění.

Jakubovi při příchodu do nemocnice vždy kontrolovali teplotu a Jonášek měl úplný zákaz vstupu. Ale v podstatě kdyby někteří zdravotníci na sobě neměli roušky, vůbec bych nepoznala, že se v nemocnici děje něco mimořádného. Vlastně nás to ovlivnilo jedině tak, že Mikulášek ani po měsíci nemá český rodný list. Zatím mu to ale moc nevadí.

Už je to měsíc a pocity mám pořád rozhozené jako šestinedělka (a jo, já vlastně ještě jsem šestinedělka :-) ). Chvíli mám slzy radosti, chvíli brečím dojetím z lidskosti a neustále mě přeplňuje pocit vděčnosti. Vděčnosti za to, že bydlím v Evropě, kde cena lidského života má nevyčíslitelnou hodnotu.

Všem, kdo bude rodit v době koronavirové, bych chtěla předat štafetu hladkého a rychlého porodu s minimálním zásahem do vašich představ o ideálním setkání s miminkem. Držte se!

[gallery link="file" size="medium" ids="825,822,824"]

Bylo to zajímavé čtení. Konečně jsem pochopila, co znamená to všude znějící slovíčko crèche (jesle pro děti od 3 měsíců do 3 let), zjistila jsem, jak moc je pro Francouze důležité, aby děti uměly pozdravit a dokázaly jíst pestrou dospěláckou stravu poměrně kultivovaným způsobem. Podle autorky a jejího pozorování se francouzské děti dokážou vypořádat se 4chodovým obědovým menu, aniž by je potom vychovatelky musely hromadně nahnat do sprch a jídelnu přenechat uklízečce. Tajemstvím kultivované stravy je podle ní striktní režim - francouzsky mluvící děti jedí v 8:00, 12:00, 16:00 a 20:00. Mezi jídly přitom nemají žádné svačinky a pokud dítě dostane hlad v jinou denní dobu, nejspíš uslyší slovo “Attend” - "chvíli počkej". To je mimochodem velmi důležité slůvko, co by mělo francouzsky mluvící dítě osvojit velmi brzy po svém narození.

Nejvíc mě ale zajímala kapitola o nočním spánku.Vzala jsem si z toho několik věcí, co bych s dalším dítětem chtěla zkusit jinak. Nejdříve vám ale povím, jak jsme to měli s Jonáškem.

Jak to měl Jonášek se spaním

Když se Jonáš narodil, myslela jsem si, že jsem vyhrála ve sportce. Už druhý den pobytu v porodnici se krásně rozkojil, vypadal spokojeně a za celou noc se probudil jen jednou nebo dvakrát. V duchu jsem jásala a těšila jsem se, až nás pustí domů, jenomže… Jonáš špatně přibíral. Doporučili mi, abych ho krmila každé 2-3 hodiny, i kdybych ho měla budit. A po propuštění z porodnice mi to zopakovala i naše dětská doktorka. Váhový přírůstek 70 gramů za týden byl podle jejího mínění příliš malý a jako novopečená maminka jsem se samozřejmě začala ihned řídit lékařskými pokyny.

Po několika týdnech přišel úspěch - Jonáš splnil váhový přírůstek podle tabulek. Jenomže se mu totálně rozhodilo spaní. Začal se budit mnohem, mnohem častěji. Mohlo to být i každou (půl)hodinu. Fungovala jsem tehdy jako stroj. Pokaždé zkontrolovat plenku, přebalit, nakojit a pokusit se co nejrychleji znovu usnout.

Nic jsem si tehdy nepřála víc, než aby začal spát celou noc.

Přišel moment, kdy jsem si připadala jako zombie a rozhodla se k aktivním krokům. Nejdříve jsem zrušila noční kojení a nahradila ho umělým mlékem. To Jonášovi bylo tehdy asi 7 měsíců. Výhodou bylo, že na lahvičku už byl zvyklý (když mě doktorka strašila tím, že Jonáš špatně přibírá, mlíčko jsem si odstříkávala a dávala mu extra porci z lahvičky, aby se příliš nevysílil sáním). Takové noční krmení si proto velice brzy oblíbil. Kojení přes den naštěstí zůstalo až do 11. měsíce, kdy se sám odstavil.

Mlíčko z lahvičky mu ale chutnalo tak moc, že se budil stejně často, možná dokonce častěji. Zkoušela jsem mu to mlíčko ředit v menším a menším poměru, až z toho byla jen bílá voda, které jsem říkala "břečka". Spokojil se ale i s ní. Obyčejnou vodu přitom razantně odmítal.

Na devítiměsíční prohlídce se mě doktorka zeptala, jestli už spí celou noc. Že to zvládnou děti od 6kg. Jonáš se tehdy budil tak 8krát za noc, takže pro mě její otázka vyzněla spíš jako výsměch.

Cítila jsem ale, že takhle to dál nejde. Jonáš se kvůli tomu množství vypitýho mlíčka pročůrával naskrz a ráno se probouzel nevrlej, protože sám byl po svém nočním dožadování unavený a nevyspaný. 

Bodem zlomu v našem příběhu o nočním (ne)spaní byl přechod z mlíčka/břečky na obyčejnou vodu. Musela jsem odbourat jeho zvyk usínat s lahvičkou mlíčka a nahradit ho mlíčkem z dětského hrníčku. Do lahvičky na usnutí jsem mu přitom začala dávat jen obyčejnou vodu. Obyčejnou vodu dostával i po každém probuzení. Byla jsem u něj, hladila jsem ho po hlavičce, zpívala jsem mu, že mlíčko v noci neteče a může mít jen vodičku.

Nebudu lhát, bylo to náročné. Hysterické dožadování se mlíčka a odmítání vody trvalo 3 noci. Tu čtvrtou noc se však stal zázrak - šli jsme spát a vzbudili se až ráno. Dřív než Jonáš!!! Povedlo se nám to krátce před přestěhováním do Bruselu. Popravdě jsem za to moc ráda. Přece jenom bych se tady bála, aby na nás v noci někdo nezavolal sociálku.

Řev byl vytrvalý. Jonáš se dožadoval svého mlíčka jako drogy. Ustála jsem to jen díky tomu, že jsem si jako mantru opakovala všechny logické argumenty:

• dělám to pro jeho dobro

• pití mlíčka v noci kazí zoubky

• nemá hlad, podle naší doktorky dítě od 6 kg už nepotřebuje v noci jíst, je to jen (zlo)zvyk

• když hodně pije, hodně čůřá a noční přebalování znamená ještě větší narušení spánku

• nevyspané dítě = protivné dítě

Takže s úderem 12. měsíce se nám to přece jenom povedlo. Neprovozovali jsme přitom žádnou drastickou metodu “kontrolovaného pláče”. Pláč tam sice byl, ale byli jsme neustále poblíž a jen místo obvyklého mlíčka nabízeli obyčejnou vodu.

Ve finále si myslím, že to vůbec není špatný výsledek a už 3 měsíce si užívám plnohodnotného spánku. S nastolením kvalitního nočního spánku se přitom zlepšil i spánek přes den. Jonáš začal spát krásné 2-3 hodiny v rozmezí od 12:00 do 15:00, což pro mě byl donedávna zcela nepředstavitelný luxus. Dost nám nejspíš pomohly i obecné zásady, o kterých jsem už psala v článku Jak naučit dítě usínat samo v postýlce.

Samozřejmě se i teď stane, že se Jonášek uprostřed noci probudí a pláče, ale už to není kvůli jeho závislosti na lahvičce. Prostě ho něco trápí. Ať už to jsou zoubky, nebo noční můra, hlazení po hlavičce a lahvička s vodou spolehlivě zaberou a za pár minut se můžeme vrátit každý do své postele. Další výhoda spočívá v tom, že ho může takto uchlácholit i Jakub nebo kdokoli jiný. Jonášovi je jedno, kdo mu tu lahvičku s vodou dá. Nepotřebuje jen mámu.

Závěr článku proto neberte jako rouhání, ale spíše jako ponaučení pro moje budoucí já, až třeba na problém nespavosti narazím s druhým dítětem.

Co bych příště udělala jinak

Autorka knížky Francouzské děti nedělají scény přišla na to, že Francouzi neběží bezmyšlenkovitě pro lahvičku s UM po každém zakňourání dítěte (Francouzky většinou nekojí nebo kojí jen do 3 měsíců). Už od narození učí děti slůvko “Attend”, což znamená “počkej chvíli”. Kolikrát prý dítě nemá hlad, jen se mu střídají spánkové fáze, a proto se vrtí nebo kňourá. Stačí chvíli počkat, dítě pohladit a teprve v případě, že to nezabere, je potřeba ho jít přebalit nebo nakrmit.

Tento francouzský přístup je mi intuitivně blízký. Pamatuju si, jak mě v porodnici budila jiná maminka, že mi zakňoural syn a asi potřebuje nakojit. Takže bych asi sladce spala, dokud by se Jonášek nezačal projevovat opravdu důrazně. :-) Jenomže mi do toho vstoupily "dobře míněné rady" pediatrů, že můj syn špatně přibírá a je potřeba ho častěji kojit/dokrmovat UM.

Příště bych se už tímto určitě nenechala rozhodit. Jonáš přibíral 70 g týdně, byl spokojený, usměvavý a v noci krásně spal. Věřím, že i složení mlíčka bylo v tom 40stupňovém vedru léta 2018, kdy přišel na svět, jiné, než by bylo třeba na jaře nebo na podzim. Proto klid. Pokud mi moje mateřská intuice bude říkat, že je všechno v pořádku a dítě prospívá (byť na spodní hranici tabulek pediatrů), v žádném případě ho nebudu budit. A pokud se probudí, nebudu mu hned intuitivně strkat prso, ale chvíli počkám, jestli se třeba neuklidní samo.

Poznatek číslo 2 už nevychází z knížky Pamely Druckerman, ale z mé vlastní zkušenosti. Zrušení nočního kojení kolem 7. měsíce se mi osvědčilo a myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí. Udělala bych to i znovu, jen bych už nenahrazovala noční kojení UM, ale rovnou vodou. Věřím, že by to celonoční spaní ještě víc urychlilo.

Moje dětství s babičkou velitelkou

Už jako malá jsem se rozhodla, že moje děti budou mít oba rodiče, útulný domov a podmínky pro svůj všestranný rozvoj. Tedy, jak už to tak často bývá, všechno to, co jsem nikdy neměla.

Do osmi let mě vychovávala babička, kterou jsem nesmírně milovala a vnímala ji jako svůj vzor. Byla hlavou rodiny a dokázala si poradit i v té nejsložitější situaci. Dědeček se naopak nikdy moc neangažoval, ale fungoval jako její spolehlivý šofér/dělník/zahradník... Odevzdával babičce veškeré vydělané peníze a pak ji průběžně prosil o kapesné na benzin nebo na cigarety.

Ještě jsem ani pořádně neznala násobilku, ale už jsem si přála být jednou jako moje babička. Sebevědomá, krásná, zásadová, rozhodná a zbožňovaná svým životním partnerem.

Otčím jako hlava rodiny

Obzvlášť v kontrastu silně patriarchálního modelu, který jsem měla možnost pozorovat o něco později, jsem na svou babičku často vzpomínala. Myslím, že právě vzpomínky na naše dlouhé rozhovory o lásce, sebeúctě a důležitosti ženské role mě udržely nad hladinou, když jsem se v 17 letech rozhodla definitivně opustit nesnesitelný patriarchát svého otčíma.

Asi není překvapivé, že při navazování vlastních vztahů jsem přirozeně kopírovala babiččin model. Bylo pro mě důležité přijímat rozhodnutí, mít svůj nezávislý příjem a nesnesla jsem jedinou urážku, byť byla myšlena třeba ironicky.

Docela to fungovalo, ale stále jsem mívala noční můry, ve kterých se můj partner náhle měnil v mého otčíma. Stejně jako kdysi moje maminka jsem musela potupně dokazovat, že maso koupené na oběd bylo v akci a rohlíky poslední dobou fakt neskutečně zdražily. Už jsem ale neměla ponětí, jak před ním obhájit svou novou rtěnku a budila se strachem z trestu... Tekl ze mě studený pot a nahlas jsem křičela, ale po každém takovém probuzení jsem byla skálopevně odhodlaná dřít ještě o kousek více.

Vystudovala jsem proto dva obory, měla dvě práce současně a věnovala se rozjezdu vlastního podnikání. Takové tempo mě bavilo. Byla jsem pyšná na svoje úspěchy, svoji nezávislost a zakládala si na tom, že všechno zvládnu sama a nikoho k tomu nepotřebuju.

Všechno zvládnu sama! Nebo ne-e?

Kdoví, jestli bych nakonec dosáhla podnikatelských výšin, nebo skončila na jednotce intenzivní péče, kdyby nepřišla další životní lekce od mé babičky.

Při jedné z posledních návštěv jsem si všimla, že moje milovaná babička je nesmírně strhaná. I v porovnání se stejně starými sousedkami a bývalými kolegyněmi tato dříve elegantní a energická žena vypadala jako pravá babička - vrásčitá, nemotorná a příliš unavená na to, aby si ještě vůbec něco přála (pokud nepočítám abstraktní zdraví a spokojenost pro všechny členy rodiny).

Ohromilo mě, když se mi svěřila, že je neskutečně unavená z toho, jak na sobě celý život táhne veškerou tíhu rozhodování. Nevěřila jsem vlastním uším, když říkala, že by dala cokoliv na světě za to, kdyby si mohla po dědečkově boku připadat alespoň trochu žensky. Že si celý život přeje mít poblíž nejen taxikáře, který slepě plní její rozkazy, ale silné mužské rameno, o které se může opřít, kdykoli je to potřeba. A že to vlastně s dědečkem vůbec není taková výhra, jak jsem si vždycky myslela.

Bolestivé zklamání

Tohle se mnou fakt zamávalo. Copak ani moje moudrá babička nemá recept na rodinné štěstí? Moje vznešená babička, která si umí poradit v každé situaci, těší se autoritě doma i v práci a její životní partner ji miluje nejvíc na světě... copak ani ona nemá spokojený partnerský život? Všechny moje iluze se najednou rozsypaly jako domeček z karet.

Protože pokud ne ona, tak kdo jiný? Z koho ještě si můžu vzít příklad, jak „správně“ budovat partnerský vztah? Jak se nedostat do podřadného postavení, ale přitom nebýt tím generálem, v jehož přítomnosti se partner vzdává veškeré zodpovědnosti a vlastní iniciativy? Jak být dost silná a soběstačná, ale přitom zůstat ženská a vzbuzovat ve svém muži touhu být den za dnem lepším?

Uvědomila jsem si, že tajné soupeření o vyšší příjem a vedoucí roli ve vztahu není ta správná cesta. Že nechci táhnout veškerou tíhu rozhodování na svých bedrech, být neustále strhaná, podrážděná a předčasně vrásčitá. A už vůbec nechci, aby z mého syna vyrostl jen a pouze poslušný šofér své budoucí partnerky.

Vědomě proto opouštím osvědčený babiččin model a vydávám se na vlastní cestu. Pořád totiž věřím tomu, že manželství může fungovat ke spokojenosti obou partnerů.

A jak jste na tom vy? Máte ve svém okolí nějaký vzor, ke kterému vzhlížíte?

Už jako malá holčička jsem milovala příběhy. Nejradši jsem si povídala s babičkami, které sedávaly venku na lavičkách. Jestli se vám teď vybavily polorozpadlé zemljanky a před nimi babičky se šátky na hlavě – tak přesně tohle bylo moje publikum.

Poslouchala jsem jejich životní příběhy a povídala jim o tom, jak moje maminka odjela na pár týdnů do Česka a já už tři roky bydlím s babičkou a dědou, mluvila jsem o vynuceném stěhování autem z Kazachstánu do Ruska, protože po rozpadu Sovětského svazu oba prarodiče přišli o práci a v Kazachstánu začala diskriminace rusky mluvících obyvatel. Dělila jsem se s nimi i o svoje zážitky z večerního koupání venku pod hadicí, protože v novém domě krátce po nastěhování jsme ještě neměli zařízenou koupelnu... Neměla jsem problém jim říct ani to, že svého biologického otce téměř neznám a rodinu z jeho strany už vůbec ne.

Babičky rády poslouchaly a já ráda vyprávěla, dokud jsem nezjistila, že slušné holky tohle nedělají. Slušné holky prý uchovávají rodinná tajemství a nesdělují cizím lidem nic osobního.

Myslím, že mě na to tehdy upozornila moje nejlepší kamarádka, co byla vždy krásně oblečená a já k ní vzhlížela, protože se chovala jako dáma. Bylo to vlastně krátce před příjezdem do Česka, kde se mi pusa zavřela úplně. A to docela nadlouho.

V zapadlé moravské vesničce, kam se přestěhovala moje mamka za novým přítelem (a následně manželem), mi spolužáci krátce po příjezdu dali jednu důležitou radu, proti které jsem nemohla mít žádné námitky.

"Nejdříve se nauč mluvit a pak mluv, ty sovětská ***" (místo hvězdiček si můžete doplnit jakékoli nehezké slůvko).

A tak se postupem času stalo, že jsem zmlkla a zatoužila být nenápadnou šedou myškou. Pochopila jsem, že v novém prostředí je lepší nevyčnívat, vůbec se nehlásit a celkově moc nevystrkovat nos. Moje vzpomínky z vesnické základky vystačily na samostatný článek. Ale není to moc veselé čtení, spíše osobní psychoterapie.

Tehdy jsem se začala bát mluvení (nejen na veřejnosti), přestala jsem se hlásit, zakulatila se mi záda a ve snaze o neviditelnost jsem začala chodit tak, že jsem zvláštně šoupala nohama.

Byla jsem ošklivým káčátkem s nespočtem mindráků. A bůhví, jak by to se mnou dopadlo, kdybych ve třinácti letech nebyla znovu vyslána na letní prázdniny k babičce.

Nakonec se z letních prázdnin stal roční lázeňský pobyt s intenzivním jazykovým kurzem ruštiny. Ačkoliv je ruština můj mateřský jazyk, po pěti letech v českém prostředí bez mobilu a internetů mi při mluvení naskakovala česká slovíčka a vytvářela jsem prapodivné větné konstrukce.

Ten rok byl pro mě psychicky i fyzicky nesmírně náročný, ale zpětně ho vnímám jako klíčový rok v mém životě. Pokud jsem si myslela, že se vrátím do svého původního prostředí a všichni mě uvítají s otevřenou náručí, tak jsem se šeredně pletla.

Spolužáci se mi opět posmívali. Ale tentokrát paradoxně kvůli tomu, že připomínám šedou myšku, chodím zhrbená, šoupu nohama jako stará babka a taky proto, že... pořádně neumím rusky. Ironie osudu?

Nikdy bych tomu nevěřila, ale i mateřský jazyk se dá po pěti letech strávených v zahraničí zapomenout (začátkem roku 2000 byl internet pořád něco jako sci-fi a volání přes telefonní linku nechutně drahé).

Chudák babička se mě musela zhrozit, když viděla, v jakém jsem stavu. Ale nedala nic najevo a zapojila všechny zbraně - fyzioterapie, rehabilitace, masáže, doučování a místo psychoterapie dlouhá večerní povídání na ženská témata.

Díky babičce se mi podařilo zase postupně najít sebe sama, naučila jsem se, co je to sebeúcta, získala zpátky pocit sebevědomí a zapřisáhla jsem se, že už nikdy nikomu nedovolím, aby si o mě otíral nohy. A světe div se - šikana skončila. Po roce se vrátila Uljana s rovnými zády a normální chůzí, méně vystresovaná a odhladlaná bojovat o svoje místo pod sluncem.

Od té doby, co jsem přijela k babičce a začala moje proměna, jsem si psala deník. Doprovázel mě přes deset let a většinou jsem do něj psala, když mi bylo ouvej. Těžko se to vysvětluje, ale přišel čas, kdy jsem ho zatoužila spálit a začít od začátku, což jsem taky udělala.

Jenomže i přesto, že pracuju jako překladatel a copywriter, psaní během pracovního dne mi očividně nestačí. Pořád mám silnou potřebu zapisovat svoje myšlenky, postřehy i obyčejné blbosti. A tak často píšu na cokoli, co mám zrovna po ruce... Pak se mi to doma hromadí a je mi líto to jen tak vyhodit.

Ve svých 27 letech a s těhotenským bříškem jsem si konečně přiznala, že mám silnou potřebu sdílet svoje příběhy se světem a je mi jedno, jestli se to sluší a patří. Zkrátka a dobře, na světě je blog U Montenegro, do kterého hodlám psát v dobrém i špatném rozpoložení.

Obávám se však, že moje původní publikum už nejspíš není na světě a musím doufat, že tyto články osloví i mladší generaci. A třeba pomůžou někomu, kdo ve složité životní situaci neměl u sebe tak úžasnou babičku, jako byla ta moje.

Před třemi lety touto dobou jsem si sundávala svatební šaty a lehala si do postele. Bylo by asi prozaické navázat na předchozí Kubův článek o tom, jak přežít první roky manželství. Víc než romantická procházka Prahou a večeře v sushi restauraci v den našeho výročí mi ale nejspíš utkví v paměti kartička z kapucínského kláštera a dokumentární film Svět podle Daliborka. Kombinace těchto dvou zdánlivě nesouvisejících věcí ve mně vyvolává gejzír emocí a nesmírnou touhu po psaní.

Začnu Daliborkem. Na rozdíl od naprosté většiny diváků letního kina v hipsterském holešovickém Crossu to pro mě nebyla nikterak vzdálená realita jednoduchého moravského nácka, kterej v 36 letech pořád bydlí u maminky a maká ve fabrice za 9,5 tisíce měsíčně. Měla jsem tu čest v této realitě vyrůstat, jen s tím rozdílem, že „černým“ outsiderem, proti kterému se mohli všichni „rodinně spolčit v jeden celek“, jsem byla já sama.

Psal se rok 1999, Česko čerstvě získalo titul mistrů světa v hokeji a já jako devítiletá holčička s velkou mašlí na hlavě dorazila v doprovodu babičky do zapadlé osady nacházející se na pomezí tří okresů – Blanenska, Vyškovska a Prostějovska. Není třeba zmiňovat, že v těchto končinách jsem byla široko daleko jedinou cizinkou. Česky jsem neuměla ani slovo, ale František z Kouzelné školky, který na mě poprvé promluvil z televize, mi dal falešný pocit, že jazykovou bariéru rychle překonám a najdu si kamarády, stejně tak jako se mi to kdysi podařilo při mém prvním přestěhování z Kazachstánu do Ruska.

Český jazyk jsem se ale nakonec učila tak, že jsem postupně zjišťovala, co znamenají slova „okupantka“, „komunistka“, „socka“, „ruská špionka“ nebo „zasraná svině“. Moje naivita, sportovní antitalent a touha recitovat básničky na vánoční besídce pouze dva měsíce po příjezdu do Česka mi na oblibě moc nepřidaly. Nemluvě o zvyku aktivně se hlásit v hodinách, i když jsem kvůli omezené slovní zásobě měla potíže správně zformulovat myšlenku. To vše muselo moje spolužáky natolik iritovat, že se v devítiletých hlavičkách zrodilo nenapadnutelné moudro: „Nejdříve se nauč mluvit a pak mluv, Rusko“. Pravdou je, že to brzy zabralo a hlásit jsem se přestala. Úplně.

Největší úspěch však měla na základce hra s názvem „ruská nemoc“, která spočívala v tom, že každý, kdo se dotknul mě nebo mých věcí, musel tuto zákeřnou nemoc okamžitě předat dál. Hru milovali všichni, od prvňáčků až po deváťáky. Obzvlášť se hodila při čekání na autobus, kdy banda školáků neměla nic lepšího na práci. Místo vedle mě bylo natolik zamořené, že si na něj radši nikdo nesedal.

Vliv tohoto prostředí se bohužel podepsal natolik, že já, holčička s mašlí na hlavě, která zpočátku neváhala hodit sněhovou kouli po zmetkovi z vyšší třídy, co plivnul na prvňáčka, si ze všeho nejvíc na světě začala přát, aby do třídy přišel někdo „ještě divnější“ než já. Barvitě jsem si představovala, jak se u nás objeví třeba malá Mongolka nebo Vietnamka s odlišnou barvou pleti, abych jí přenechala svoje výsadní postavení. A dost možná, že jsem si v hloubi duše přála to té „nově příchozí“ pořádně osladit, abych konečně i já mohla zapadnout do kolektivu.

Kdo ví, kde bych teď byla, kdyby se mi tehdy opravdu podařilo zapadnout do nějaké party. Skutečnost je ale taková, že jsem s sebou musela neustále tahat kočárek s mladšími sourozenci a seberealizovat se v kuchyni. To nebylo mezi vrstevníky moc cool a ocitla jsem se v dokonalé izolaci, kde mi dělaly společnost jen knihy Harryho Pottera a romány Lenky Lanczové.

Svět podle Daliborka mi kromě hnusných imbecilních keců na základce živě připomněl ještě moje první vztahy. Nejdříve se objevil klučina z vyšší třídy, který bydlel ve vedlejší vesnici a pyšnil se tím, že nikdy nehrál hru „ruská nemoc“ a dokonce se mě prý pokoušel zastávat. Nevím. Každopádně to byl opravdu hodnej kluk, jen netušil, co znamená „holokaust“, neměl elementární všeobecný přehled, zápasil s pravopisem a byl si příliš jistý tím, že si mě skrz „nezištnou“ pomoc mým rodičům na stavbě jednou získá. Vysvětlit, že by nám to neklapalo, bylo nad moje síly, proto jsem zvolila názornou demonstraci nezájmu v podobě útěku přes kanál La Manche na brigádu do Anglie.

V Anglii mě čekal vztah s dvakrát starším mužem, který mě uchvátil hloubkou svých názorů a krásným projevem. Jako nerealizovaný zpěvák dokázal hodiny a hodiny poutavě mluvit o tom, jak je svět prohnilý, přelidněný a nepřívětivý pro zdravé bělochy v produktivním věku, kteří nemají nárok na žádné sociální dávky. Jeho představa o ideálním životě byla taková, že se žije ve světě bez peněz, kde se nemusí pracovat a lidi dělají jen to, co je baví (on by tedy mohl po nocích hrát počítačové hry a přes den kouřit trávu).

Ani v této ousiderské realitě jsem se ovšem neuchytila. Byla jsem outsiderem i mezi outsidery, protože mi tráva nedělala vůbec dobře a lidi mě nebrali vážně kvůli věkovému rozdílu. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se mi tráva osvědčila a mně by se v opojné rauši jednoduchosti povedlo zapadnout mezi přátele tohoto rebela. Možná bych skončila s drogovou závislostí v Bohnicích jako moje mladší ségra.

Svět podle Daliborka mi poskytnul obraz prostředí, ze kterého pocházím a ve kterém bych se i přes tyto zkušenosti pravděpodobně mohla pohodlně usadit, kdyby nebylo kartičky z kapucínského kláštera.

Bylo mi tehdy čerstvých 19, prvák na vejšce, žádná podpora od rodičů, ale byla jsem šťastná jako blecha, protože jsem konečně zjistila, že v této zemi existují kromě mě i další cizinci. Nehledě na to, že právě řádila ekonomická krize, byla jsem jedním ze šťastnějších uchazečů o brigádu. Hrdě jsem seděla na pokladně v brněnském Tescu, markovala zboží, poctivě zdravila a usmívala se na lidi, což někteří zákazníci dokonce sem tam ocenili nějakým dýškem. Ve chvíli, kdy jsem měla v pokladně pět korun navíc, plánovala jsem, že si udělám přestávku a zajdu na dotovanou kávu do automatu. Moje úvahy s příchutí kávy však přerušila paní, která si začala skládat na pás velmi skromný nákup. Mléko, rohlíky, Rama… Sice nad mojí pokladnou výstražně blikalo červené světýlko, ale při pohledu na chudě oblečenou ženu a její poloprázdný nákupní košík, jsem velkoryse dala znamení, že jí to ještě namarkuju. Avšak pro dobrotu na žebrotu. Paní chybělo k zaplacení rovných pět korun. Jak to dopadlo? S největším sebezapřením jsem mávla rukou a odpustila jí to.

Ta skromná žena byla štěstím bez sebe, moc mi děkovala, věštila mi světlou budoucnost na hony vzdálenou otročině za pokladnou, dala mi nějakou kartičku a prohlásila, že život je v mých rukou, jen musím pořádně zabrat a všechno se mi stokrát vrátí. V rozpacích jsem kartičku přijala, paní vyprovodila, pokladnu zavřela a šla se alespoň projít, když už jsem přišla o svůj nárok na kávu.

Můžete si představit moje překvapení, když jsem po návratu uviděla před svou pokladnou pětistovku??? Nikde nikdo, jen ta bankovka, a to přesně v stonásobné hodnotě oproti darované pětikoruně.

Zvedla jsem bankovku odpovídající dvěma odpracovaným směnám v Tescu, schovala si ji pečlivě do kapsy spolu s kartičkou a uvěřila všemu, co mi paní předpověděla. Najednou jsem věděla, že je na čase, abych se přestala zoufale snažit někam zapadnout a pořádně zabrala.

Začala jsem tvrdě pracovat a investovat do svého vzdělání. K jednomu oboru na vejšce přibyl další, brigádu na pokladně v Tescu vystřídala řada dalších. Z přednášek jsem běhala do práce a z práce do studovny, kde jsem četla povinnou literaturu a psala seminárky. Můj život se postupem času opravdu „zázračně“ zlepšil.

Darovanou kartičku s modlitbou z kapucínského kláštera jsem si schovala jako talisman, přendávala ji ze starých ošoupaných peněženek do nových a všude ji tahala s sebou. Stal se z ní inventář, který jsem pořádně nevnímala, ale bála se o něj přijít. Až do dnešního dne.

Na naší výroční procházce, kdy mi Kuba předčítal vedle kapucínského kostela o Novém Světě, se k nám z ničeho nic vydal jeden mnich a chtěl nám něco dát. Intuitivně jsem si schovala ruce za záda (s předpokladem, že po nás bude chtít nějaké peníze), ale když si Kuba to něco vzal, mnich odhodlaně zamířil ke mně. Bez nároku na odměnu mi se slovy „honem, honem“ dal identickou kartičku jako ta žena v Tescu.

Na chvilku jsem zcela ztratila dar řeči. Nová kartička nepochybně pochází ze stejného místa, lišila se jen obrázkem a modlitbou. V kombinaci s následujícím filmem Svět podle Daliborka mě zaplavila taková vlna emocí, že už několik nocí po sobě nemůžu pořádně usnout.

Byla ta paní z Tesca mým andělem strážným, nebo jen člověkem, který pro mě měl několik laskavých slov v době, kdy jsem to nejvíc potřebovala? A co ten mnich? Dal mi tu kartičku jen proto, aby šířil mezi turisty vysedávajícími na obrubníku nějakou osvětu o kapucínech, nebo je v tom nějaký hlubší smysl?

Trvalo mi dlouho vyrovnat se se svou minulostí a jen díky souhře šťastných okolností se mi to nakonec podařilo. Musím přemýšlet, kolik je v této zemi lidí s podobným příběhem jako já, kteří tiše trpí ve své izolaci a čekají na příležitost, až se objeví „někdo divnější“, než jsou oni sami? Daliborek stejně jako mí spolužáci neměl koule na to, aby svou hloupou nenávist povýšil na fyzickou agresivitu. Ale kolik šrámů na duši už tito idioti způsobili?

Nevěřím, že devítiletí děti vědí něco o okupaci nebo komunismu. Sama jsem musela vystudovat mezinárodní vztahy, abych se v tom trochu vyznala. Všechno vzniká v rodině a společnost podporuje jednoduché myšlenkové zkratky.

Když jsem poprvé předstoupila s třídní učitelkou před nové spolužáky, byla jsem představena jako Ula z Ruska bez možnosti říct, že jsem doopravdy z Kazachstánu a chci, aby se mi říkalo Uljano.

Stejná třídní učitelka taky jednou v rámci vlastivědy dětem řekla, že je správné, aby každý národ měl svůj stát a každý by měl zůstat tam, kde se narodil. Celá třída se přitom otočila na mě a ona jen moudře přikyvovala.

Jiný učitel ve mě pro změnu vypěstoval fobii z tělesné výchovy, kdy každý můj plánovaný sportovní výkon komentoval slovy: „A teď pozor - přichází reprezentantka Ruské federace ve skoku do výšky“. Vždy jsem byla sportovní antitalent, ale po těchto slovech jsem byla ještě navíc paralyzovaný antitalent, který se bál to byť jenom vyzkoušet. Strach z jistého selhání byl naprosto ochromující.

Utkvěla mi v hlavě i hodina hudební výchovy, kdy jsem jako někdo, komu spolužáci doporučili nemluvit, dokud se to nenaučí, musela zazpívat písničku před celou třídou. Byla to pro mě pohroma a dostala jsem pětku. Všichni tito vysokoškolsky vzdělaní lidi podkopávali moje sebevědomí a postavení ve třídě ještě více, aniž by o tom sami věděli.

V Kazachstánu a Rusku to bylo jiné. V jedné třídě vedle sebe běžně seděli Rusové, Kazaši, Adygejci a Uzbeci. Nehledě na naši vizuální odlišnost jsem vždy cítila pozitivní zájem o tyto spolužáky. O přestávce se řešilo, co se u nich doma vaří, jak se slaví svátky nebo jak se vyslovuje jejich jméno v originálním znění. Zajímali jsme se o každého jednotlivce zvlášť a nevytvářeli žádné univerzální nálepky. Bylo normální slavit odlišné svátky, nosit jiné oblečení a vynikat v různých věcech. V Česku nikoliv.

Dlouhých deset let jsem si jenom zoufale přála, abych byla jako ostatní. Naučila jsem se, že nemám mluvit (dokud se to nenaučím), nemám se hlásit (aktivita se trestá) a nemám nosit žluté tenisky (protože jsou prostě trapné). Až na vysoké škole jsem pochopila, že odlišnost je normální a nemusím se nutně asimilovat, aby mě mohli mít ostatní lidi rádi.

Jako cizinka jsem se ale paradoxně přestala cítit až na Erasmu v Německu, kdy jsem se ocitla mezi studenty z různých částí světa. Velký vliv na mě tehdy měla skupinka ruských Němců, se kterými jsem se velmi dobře skamarádila. Přivezla jsem si od nich spoustu nápadů a více či méně zdařile se pokusila o jejich realizaci. Pořád jsem hledala něco, co jsem tam zažila. Harmonickou symbiózu. Cítila jsem, že Rusové v Německu jsou dokonale integrovaní a často pořádají kulturní večery věnované ruské kultuře, na kterých jsou Němci častými hosty.

Až teď si uvědomuju, jak je zvláštní, že mě nikdy nenapadlo v Německu zůstat. Ovládám čtyři jazyky, mám vystudované dva humanitní obory na vysoké škole a vlastně ani představa práce v evropských institucích pro mě není natolik vzdálená. Dost možná, že by na mě v jiné zemi už nečekala hra „ruská nemoc“ ani další projevy xenofobie. Přestěhovat se trvale do Německa jsem ale nikdy nechtěla. Stálo mě až příliš mnoho úsilí se v Česku zabydlet, než abych to všechno hodila za hlavu a jednoduše vyměnila za jinou zemi. Vědomě jsem si vybrala, že se tady usadím a budu pokorně platit daně. Nehledě na všechny překážky, které mě doprovázely, jsem vděčná za možnost vyšplhat se ze světa Daliborka a jeho okolí do prostředí pražských hipsterů, kteří se mu pohrdavě posmívají.

Pořád nemůžu spát a už čtvrtou noc hledám odpověď na otázku, jestli ta paní z Tesca nebyla mým andělem strážným. Třeba ta druhá kartička od mnicha je znamení, že této společnosti něco dlužím a teď přišel čas to vrátit?

Tak či onak, nejdůležitější je, čemu člověk věří. Kdysi jsem uvěřila paní z Tesca, že život je v mých rukou a všechno, co udělám, se mi stokrát vrátí. Splnilo se. Přestala jsem mít touhu někam patřit a začala jsem si vytvářet svůj vlastní svět. Tvrdě jsem pracovala a investovala do vzdělání, navazovala a udržovala zajímavé vztahy. Najednou mi přijde úplně přirozené, že na moje narozeniny přijde přes třicet lidí, kteří plynule mluví třemi jazyky a mají spoustu různých možností.

Nebojí se uprchlíků, protože sami jsou často cizinci a už vůbec si nemyslí, že všechno cizí by mělo být podezřelé nebo nebezpečné. Jsem vděčná, že mám možnost vybírat si lidi kolem sebe. Miluju svou sociální bublinu, která se skládá z úžasných vzdělaných lidí, kteří můžou spontánně vyrazit na drezíny do Hodonína a radostně vyřvávat, že se do cíle blíží pětičlenný tým ve složení „Česko, Kazachstán, Vietnam, Rusko a Amerika“.

Mám teď krásný život a při trošce dobré vůle můžu jednoduše zapadnout mezi holešovické hipstery. Ale nová kartička z kapucínského kláštera mi pořád nedá spát. Možná přišel čas podělit se o svůj příběh. Třeba někoho inspiruje. Třeba někoho napadne, co by se dalo dělat, abychom nabourali xenofobní přesvědčení. Napadá mě třeba oprášit kanál na youtube s názvem hezkyčesky.com a navázat na můj roztříštěný studentský film hlubšími příběhy cizinců, kteří se stejně jako já vědomě rozhodli v Česku zakotvit a stát se přínosem pro tuto společnost. Nevím. Možná někoho napadne něco lepšího?

Tohle je otázka, kterou si asi klade každý pár, který se odhodlal k věčnému společnému životu. Občas jsou první roky manželství divoké a vášnivě zamilované. Občas můžou být i stresující, než si na sebe dva lidi zvyknou. Záleží to asi na tom, jak dlouho spolu manželé jsou, jak se znají, jestli spolu už žili a také záleží na jejich životní situaci.

Občas přemýšlím nad tím, jak je možné, že se máme s Ulján stále tak rádi. Zamýšlím se nad tím, co vede ke spokojenému soužití, ať v manželství, nebo mimo něj. Často slyším o rozvodech, sporech, neshodách mezi partnery od špatně uklizeného příboru, či obráceně otočeného prkýnka na krájení až po neshody mezi pohledem na budoucnost jejich soužití.

S Ulján jsme to zvládli snad bez jakýchkoliv škobrtnutí, přestože si občas lezeme na nervy… teda ona leze na nervy mně. Nevím, proč bych jí lezl na nervy já.

Ať tak, či jinak, odpověď na tuhle otázku bohužel neznám. Přečtěte si proto radši jiný článek, nebo se zeptejte mojí manželky. Očividně ví stejně všechno nejlíp.

Někdy v únoru mi Ulján sdělila, že našla další zajímavý byt, na který bychom se měli podívat. Ještě zavtipkovala, že k Valentýnu by fakt hodně chtěla byt. Což bylo v pohodě, protože v Albertu je měli zrovna ve slevě… Dobře, ve skutečnosti myslím, že jsem jí řekl něco v tom smyslu, že už brzy něco hezkého najdeme. Ještě v práci jsem se podíval na inzerát a když jsem usoudil, že to vypadá celkem dobře, domluvili jsme prohlídku. Na místo jsem samozřejmě dorazil pozdě, protože mám vždy hodně práce. Vždycky jí mám asi o 5 minut více, než právě potřebuji.

Byt byl kousek od Ortenovo náměstí. Trochu jsem vtipkoval, že kdybych byl zůstal v Gradě, měl bych to do práce pěšky jen 5 minut. Orosil jsem se.

Lokalita je super. Holešovice jsou stále sílící hipsterskou baštou, která přetéká kavárnami a divnými obchody. S občanskou vybaveností (tenhle termín jsem nikdy plně nepochopil) je to však trochu horší. Nejbližší velký obchod je Kaufland asi 2 kilometry daleko. Ale jinak je lokalita fakt super – je tu zeleno, není tu takový provoz, blízko k řece a do přírody, prý se tu krade a přepadá méně, než na Andělu.

Dům vypadal zvenku dost ošuntěle. Navíc stojí na druhé nejvytíženější ulici v Holešovicích, takže s tím klidem to není zase takové terno. Když nás makléřka vzala dovnitř, byl jsem příjemně překvapen, jak jsou chodby hezky udělané a udržované. Nový výtah, žádní bezdomovci pod schody a tak. Byt samotný je ve čtvrtém patře a perfektně situovaný – okna pokojů na jihozápad a do velkého vnitrobloku, okna z kuchyně a obýváku na severovýchod. Všude dost světla, prostoru, pokoje jsou neprůchozí, na Holešovice a vzhledem k současné ceně nemovitostí dobrá cena za metr čtvereční, prostě paráda. Poplatky jsou průměrné, ale na takhle dobře udržovaný dům a zrekonstruovaný byt mi to přijde ok.

Na místě jsem řekl, že to bereme. Protože kdybych to neřekl, makléřka by tam pustila další zájemce, co by mohli mít peníze v igelitce s sebou. Takže vždycky říkám, že to bereme. Uljana ani moc neposlouchala, protože v bytě zalévala kytky. Asi jí to moc nebavilo.

Po nějakém čase jsem si uvědomil, že nám vyprchává čas, dokdy můžeme podepsat rezervační smlouvu. Protože realitky si tyhle věci hlídají. Pokusili jsme se vyjednávat, protože jako každá rezervační smlouva, i tahle byla vůči kupujícím dost nevýhodná. Vyjednávání ztroskotalo na tom, že kupující byl v únoru roku 2017 v dost nevýhodné pozici a kupujících bylo víc, než nemovitostí na trhu. Takže jsme přirozeně podepsali.

V průběhu dalších jednání jsem začal mít podezření, že na nás prodávající a realitka šijou nějakou boudu. No není přece normální, aby měla makléřka a prodávající stejné příjmení! Nic jiného ale tomu komplotu nenasvědčovalo, takže jsme se vším pokračovali dál. V bance tvrdili, že jsme naprosto bezproblémoví klienti a taky nám hypotéku odklepli naprosto bez problémů. Znova jsem zpozorněl při podepisování smluv s prodávajícím a realitkou. Ten chlápek měl stejné datum narození jako Ulján! Přirozeně jsem začal obviňovat makléřku, že se překoukla a datum narození mé ženy všude napsala dvakrát. Nato jsem byl ujištěn, že pan prodávající se doopravdy narodil ve stejný den a uklidněn Uljanou, že je to asi okej.

Přibližně takhle to pokračovalo s drobnými hrboly až doteď, kdy píšu tenhle článek z našeho nového bytu. Moc se mi tu líbí a uvědomuji si, že má žena ten byt k Valentýnu přeci jen dostala… přestože tedy pouze jako opožděný dárek… v květnu.

Jestli jste omylem klikli na můj článek jako první, TADY si můžete přečíst její pohled.

„Co chceš dělat na Valentýna?“, přistálo mi 14. 2. na Skypu. Po krátké úvaze jsem vyťukala: „Nic extra mě nenapadá, snad jenom… mohli bychom si konečně pořídit svoje hnízdečko lásky“ a samozřejmě rozesmátej smajlík.

Naše kritéria jsou už dávno jasná – osobní vlastnictví, 3+něco, rozumná lokalita, nejlépe balkon… jééé, nový inzerát v Holešovicích! Voláme tam a domlouváme prohlídku ještě na tentýž den. U podobně hezkého bytu, který se na tomto serveru objevil asi před týdnem, jsme se na prohlídku ani nedostali. Našel se totiž kupující, co u sebe měl hotovost. Situace na realitním trhu v Praze je pro nepříliš solventní mladý pár odsouzený k jednání s bankou dosti nepříznivá a už jsem se začínala smiřovat s představou, že v drahém pronajatém bytě, který je tmavý a studený, ztvrdneme na věky věků.

Takže na Valentýna po práci hurá na prohlídku. Při hledání budovy jsem nezabloudila, takže hned dávám pomyslný plus lokalitě. Před domem už na nás čekala makléřka, vzápětí jsme se ocitli v hezkém výtahu, otevřeli dveře do zařízeného bytu, kde zůstala po původních majitelích spousta věcí a… můj pohled spočinul na živých květinách, které si vyloženě říkaly o urgentní přísun vody. Najednou jsem zcela přestala vnímat vyprávění o tom, jaké jsou v bytě měsíční poplatky za energie a internety. Vždyť se o ty ubohé kytičky makléřka určitě nepostará. Je to tedy jen a jen na mně. Intuitivně jsem popadla z vybavené kuchyňské linky půllitr s vodou a už jsem obíhala všechny pokoje…

Od té doby mám pocit, že v té rozjeté mašinérii s bankou, realitkou a katastrem působily nějaké prazvláštní magické síly, které dělaly vše pro to, abychom se opravdu stali majiteli tohoto bytu.

Nemovitostí jsme za ty dva roky v Praze už viděli celou řadu, byly varianty, které jsme vážně zvažovali, a na jednu z nich jsme dokonce kdysi přikývli, jenomže si to majitel těsně před zasláním návrhu smlouvy rozmyslel. Nemůžu říct, že by náš nový byt ideálně splňoval veškeré naše požadavky (chybí balkon a terasa s výhledem na celou Prahu), ale mám pocit, že si nás ten byť vybral a že takhle to mělo dopadnout. Shoda příjmení makléřky a prodávajícího, stejně datum narození majitele jako mám já a celá řada dalších šťastných okolností, které vedly až k dnešnímu zápisu do katastru. Je to neskutečný pocit a už se moc těšíme na sérii kolaudaček!

A jak to máte vy? Souhlasíte se mnou s tím, že při velkých rozhodnutích musí sehrát roli určitá „chemie“ a nemá smysl nic lámat přes koleno?

Kdyby vás zajímal ještě Kubíkův pohled, můžete si ho přečíst v článku od Kubíka…