Přestěhovali jsme Bernarda do Prahy
Tak jsme si řekli, že po delší odmlce bychom se do toho zase měli pustit. Do čeho? No zase do tohohle blogu. Bernard si to zaslouží… a my ostatně taky.
V našich životech se odehárlo hodně změn od posledních příspěvků. Oba jsme změnili práci, oba jsme začali žít nové životy, opět jsme se přestěhovali, máme některé nové koníčky, plno nových zážitků a o všem se s vámi chceme podělit, protože nám na vás záleží. Chtěli bychom začít trochu zlehka. Ne zrovna závažným tématem. Přeci jen už to je nějaký pátek, co jsme ventilovali naposled…
Takže jednou jsme…. pffff. Když už… ne, taky ne. Jakmile jsme začali žít tady v Praze… to taky není úplně, jak bych chtěl začít! Chci nějak kulantně říct, že tady v Praze je to prostě jiný. Nechci, aby to vyznělo tak, že to tu je horší, ale taky nechci, abyste si mysleli, že se povyšuju, protože tady je všechno lepší. Vůbec ne! Prostě to tady je jiný. Lidi tu mají jiné ambice, dá se tady najít jiná práce, na servírky jsou jiné požadavky, obyčejný obchoďák tu má trochu jinou práci, než jinde… to, že jedete v tramvaji s Petrem Nečasem je vlastně docela normální a nikdo z toho nedělá vědu. Stejně tak, že si s vámi Klaus (jo, ten bývalý president) rád potřese rukou a pobaví se s vámi o nezvratitelnosti klimatických procesů je vlastně docela normální a mnoho lidí nad tím nenadzvedne ani obočí. Což je samo o sobě dost divný. Nejdřív jsem si myslel, že jsou Pražáci jenom namyšlení, ale asi to taky nebude ono. Prostě v Praze se tohle stává, když chcete, aby se to stalo. Fakt se často stane, že Vít Bárta jde kolem vás s kufříkem a bez ochranky, stejně tak, jako se stane, že znáte někoho, kdo ví o zdravotním stavu Karla Gotta víc než Blesk. Je to všechno divný a nevím, jestli to je dobrý nebo špatný, ale vím, že je potřeba se s tím nějak vyrovnat a nevypadat, jako že jsem vyrostl na vesnici. I když je to vlastně pravda…
Bernard si zvyká na to, že kolem oken mu jezdí denně víc aut než viděl za celý svůj život, že za vstupníma dveřma je svět větší, než náš byt a na to, že ať jsme kdekoliv, vždycky se v noci může stulit na můj hrudník a klidně spát. Teda do doby, než už to nevydržím a potřebuju se otočit na bok.
Nevím, jak to všechno říct, aby to nevyznělo chaoticky, ale zase ani namyšleně nebo smutně. Je to prostě všechno takový, jaký to je a je třeba, abysme se naučili s tím pracovat. Abysme si ale už vážně řekli, kdy už budeme tři (teda čtyři), nebo čtyři (teda pět). Tím myslím mě, Ulján, Bernarda, Jonáše a Sofii Černohorských. A jestli naše děti budou mluvit dvěma, nebo třema jazykama (asi se budu muset vzdát češtiny, nebo co) a jestli Bernard bude jediný zvíře, nebo jestli si otevřeme zverimex.
PS: Já vím, že to je BYCHOM a není to BYSME a už vůbec ne ABYSME!!! Ale já to tak chci říkat, protože mi to tak přijde správný. A navíc nepíšu do novin nebo slohovku, takže pohov, jo?!
PPS: Stejně se nám stýská!