Jak naučit kojence spát celou noc
V Belgii jsou rodiče přesvědčeni, že už tříměsíční novorozenec dokáže spát celou noc. Obecně jsou pro mě francouzské a belgické metody výchovy dětí, kde hraje prim institucionální výchova, poměrně vzdálené. Ale zvědavost (a představa plnohodnotného spánku) byla silnější, a proto jsem si nechala od jedné maminky na dětském hřišti doporučit knížku Francouzské děti nedělají scény od autorky Pamela Druckerman.
Bylo to zajímavé čtení. Konečně jsem pochopila, co znamená to všude znějící slovíčko crèche (jesle pro děti od 3 měsíců do 3 let), zjistila jsem, jak moc je pro Francouze důležité, aby děti uměly pozdravit a dokázaly jíst pestrou dospěláckou stravu poměrně kultivovaným způsobem. Podle autorky a jejího pozorování se francouzské děti dokážou vypořádat se 4chodovým obědovým menu, aniž by je potom vychovatelky musely hromadně nahnat do sprch a jídelnu přenechat uklízečce. Tajemstvím kultivované stravy je podle ní striktní režim - francouzsky mluvící děti jedí v 8:00, 12:00, 16:00 a 20:00. Mezi jídly přitom nemají žádné svačinky a pokud dítě dostane hlad v jinou denní dobu, nejspíš uslyší slovo “Attend” - "chvíli počkej". To je mimochodem velmi důležité slůvko, co by mělo francouzsky mluvící dítě osvojit velmi brzy po svém narození.
Nejvíc mě ale zajímala kapitola o nočním spánku.Vzala jsem si z toho několik věcí, co bych s dalším dítětem chtěla zkusit jinak. Nejdříve vám ale povím, jak jsme to měli s Jonáškem.
Jak to měl Jonášek se spaním
Když se Jonáš narodil, myslela jsem si, že jsem vyhrála ve sportce. Už druhý den pobytu v porodnici se krásně rozkojil, vypadal spokojeně a za celou noc se probudil jen jednou nebo dvakrát. V duchu jsem jásala a těšila jsem se, až nás pustí domů, jenomže… Jonáš špatně přibíral. Doporučili mi, abych ho krmila každé 2-3 hodiny, i kdybych ho měla budit. A po propuštění z porodnice mi to zopakovala i naše dětská doktorka. Váhový přírůstek 70 gramů za týden byl podle jejího mínění příliš malý a jako novopečená maminka jsem se samozřejmě začala ihned řídit lékařskými pokyny.
Po několika týdnech přišel úspěch - Jonáš splnil váhový přírůstek podle tabulek. Jenomže se mu totálně rozhodilo spaní. Začal se budit mnohem, mnohem častěji. Mohlo to být i každou (půl)hodinu. Fungovala jsem tehdy jako stroj. Pokaždé zkontrolovat plenku, přebalit, nakojit a pokusit se co nejrychleji znovu usnout.
Nic jsem si tehdy nepřála víc, než aby začal spát celou noc.
Přišel moment, kdy jsem si připadala jako zombie a rozhodla se k aktivním krokům. Nejdříve jsem zrušila noční kojení a nahradila ho umělým mlékem. To Jonášovi bylo tehdy asi 7 měsíců. Výhodou bylo, že na lahvičku už byl zvyklý (když mě doktorka strašila tím, že Jonáš špatně přibírá, mlíčko jsem si odstříkávala a dávala mu extra porci z lahvičky, aby se příliš nevysílil sáním). Takové noční krmení si proto velice brzy oblíbil. Kojení přes den naštěstí zůstalo až do 11. měsíce, kdy se sám odstavil.
Mlíčko z lahvičky mu ale chutnalo tak moc, že se budil stejně často, možná dokonce častěji. Zkoušela jsem mu to mlíčko ředit v menším a menším poměru, až z toho byla jen bílá voda, které jsem říkala "břečka". Spokojil se ale i s ní. Obyčejnou vodu přitom razantně odmítal.
Na devítiměsíční prohlídce se mě doktorka zeptala, jestli už spí celou noc. Že to zvládnou děti od 6kg. Jonáš se tehdy budil tak 8krát za noc, takže pro mě její otázka vyzněla spíš jako výsměch.
Cítila jsem ale, že takhle to dál nejde. Jonáš se kvůli tomu množství vypitýho mlíčka pročůrával naskrz a ráno se probouzel nevrlej, protože sám byl po svém nočním dožadování unavený a nevyspaný.
Bodem zlomu v našem příběhu o nočním (ne)spaní byl přechod z mlíčka/břečky na obyčejnou vodu. Musela jsem odbourat jeho zvyk usínat s lahvičkou mlíčka a nahradit ho mlíčkem z dětského hrníčku. Do lahvičky na usnutí jsem mu přitom začala dávat jen obyčejnou vodu. Obyčejnou vodu dostával i po každém probuzení. Byla jsem u něj, hladila jsem ho po hlavičce, zpívala jsem mu, že mlíčko v noci neteče a může mít jen vodičku.
Nebudu lhát, bylo to náročné. Hysterické dožadování se mlíčka a odmítání vody trvalo 3 noci. Tu čtvrtou noc se však stal zázrak - šli jsme spát a vzbudili se až ráno. Dřív než Jonáš!!! Povedlo se nám to krátce před přestěhováním do Bruselu. Popravdě jsem za to moc ráda. Přece jenom bych se tady bála, aby na nás v noci někdo nezavolal sociálku.
Řev byl vytrvalý. Jonáš se dožadoval svého mlíčka jako drogy. Ustála jsem to jen díky tomu, že jsem si jako mantru opakovala všechny logické argumenty:
dělám to pro jeho dobro
pití mlíčka v noci kazí zoubky
nemá hlad, podle naší doktorky dítě od 6 kg už nepotřebuje v noci jíst, je to jen (zlo)zvyk
když hodně pije, hodně čůřá a noční přebalování znamená ještě větší narušení spánku
nevyspané dítě = protivné dítě
Takže s úderem 12. měsíce se nám to přece jenom povedlo. Neprovozovali jsme přitom žádnou drastickou metodu “kontrolovaného pláče”. Pláč tam sice byl, ale byli jsme neustále poblíž a jen místo obvyklého mlíčka nabízeli obyčejnou vodu.
Ve finále si myslím, že to vůbec není špatný výsledek a už 3 měsíce si užívám plnohodnotného spánku. S nastolením kvalitního nočního spánku se přitom zlepšil i spánek přes den. Jonáš začal spát krásné 2-3 hodiny v rozmezí od 12:00 do 15:00, což pro mě byl donedávna zcela nepředstavitelný luxus. Dost nám nejspíš pomohly i obecné zásady, o kterých jsem už psala v článku Jak naučit dítě usínat samo v postýlce.
Samozřejmě se i teď stane, že se Jonášek uprostřed noci probudí a pláče, ale už to není kvůli jeho závislosti na lahvičce. Prostě ho něco trápí. Ať už to jsou zoubky, nebo noční můra, hlazení po hlavičce a lahvička s vodou spolehlivě zaberou a za pár minut se můžeme vrátit každý do své postele. Další výhoda spočívá v tom, že ho může takto uchlácholit i Jakub nebo kdokoli jiný. Jonášovi je jedno, kdo mu tu lahvičku s vodou dá. Nepotřebuje jen mámu.
Závěr článku proto neberte jako rouhání, ale spíše jako ponaučení pro moje budoucí já, až třeba na problém nespavosti narazím s druhým dítětem.
Co bych příště udělala jinak
Autorka knížky Francouzské děti nedělají scény přišla na to, že Francouzi neběží bezmyšlenkovitě pro lahvičku s UM po každém zakňourání dítěte (Francouzky většinou nekojí nebo kojí jen do 3 měsíců). Už od narození učí děti slůvko “Attend”, což znamená “počkej chvíli”. Kolikrát prý dítě nemá hlad, jen se mu střídají spánkové fáze, a proto se vrtí nebo kňourá. Stačí chvíli počkat, dítě pohladit a teprve v případě, že to nezabere, je potřeba ho jít přebalit nebo nakrmit.
Tento francouzský přístup je mi intuitivně blízký. Pamatuju si, jak mě v porodnici budila jiná maminka, že mi zakňoural syn a asi potřebuje nakojit. Takže bych asi sladce spala, dokud by se Jonášek nezačal projevovat opravdu důrazně. :-) Jenomže mi do toho vstoupily "dobře míněné rady" pediatrů, že můj syn špatně přibírá a je potřeba ho častěji kojit/dokrmovat UM.
Příště bych se už tímto určitě nenechala rozhodit. Jonáš přibíral 70 g týdně, byl spokojený, usměvavý a v noci krásně spal. Věřím, že i složení mlíčka bylo v tom 40stupňovém vedru léta 2018, kdy přišel na svět, jiné, než by bylo třeba na jaře nebo na podzim. Proto klid. Pokud mi moje mateřská intuice bude říkat, že je všechno v pořádku a dítě prospívá (byť na spodní hranici tabulek pediatrů), v žádném případě ho nebudu budit. A pokud se probudí, nebudu mu hned intuitivně strkat prso, ale chvíli počkám, jestli se třeba neuklidní samo.
Poznatek číslo 2 už nevychází z knížky Pamely Druckerman, ale z mé vlastní zkušenosti. Zrušení nočního kojení kolem 7. měsíce se mi osvědčilo a myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí. Udělala bych to i znovu, jen bych už nenahrazovala noční kojení UM, ale rovnou vodou. Věřím, že by to celonoční spaní ještě víc urychlilo.