Jsem pomalá?
Upřímná zpověď o tom, jak se cítím po návratu z rodičovské dovolené zpět do práce, kde mezitím převzala vládu AI
Když mi bylo osm let, zúčastnila jsem se matematické olympiády. Třídní učitelé odebrali z každé třídy prvního stupně jednoho žáka a měli jsme jít do vedlejší třídy spočítat několik příkladů.
Nebylo to těžké.
Mnozí spolužáci se po chvilce zvedli, odevzdali svoje výpočty a utíkali na přestávku.
Já zůstala sedět jako poslední.
Sice jsem to měla vypočítané, ale něco mi bránilo se se svou prací definitivně rozloučit.
A tak jsem seděla, soustředěně si to po sobě kontrolovala a ve chvíli, kdy zaznělo: “Minuta do konce”, mi to konečně docvaklo…
Vždyť v zadání je chyba!
Rychle jsem přeškrtla svoje výpočty a učitelka mi vytrhla papír z ruky ve chvíli, kdy jsem opravila poslední číslici v původním zadání.
Dodnes nevím, jestli to byl záměr, nebo se do zadání opravdu vloudila chybička.
Každopádně olympiádu jsem tehdy vyhrála a uslyšela od své třídní, že jsem jediná, kdo měl všechny příklady správně.
Byla jsem potom nominovaná na okresní kolo, ale žádné další matematické soutěže jsem se už nikdy nezúčastnila. Místo toho si pro mě přijela mamka a odvezla si mě za novým životem z Kazachstánu do Česka.
V Česku se karty otočily a poprvé v živote jsem pocítila, ze můj způsob hloubavého uvažování může být vlastně na škodu.
Noví spolužáci soupeřili o to, kdo doběhne k učitelce s vyřešeným zadáním jako první.
Vyskočit bez dovolení z lavice a zběsile běžet k učitelce? To jsem neznala. Kde je úcta a disciplína vštípená mi do hlavy spolu s mateřským mlékem?
Nechápavě jsem pozorovala, jak si spolužáci utíkají pro razítko k učitelskému stolku za rychlé vyřešení příkladu typu "očíslujte postup přípravy řízku", div se u toho nepozabíjejí.
Vybavuju si, jak jsem tehdy dostala na vyplnění jakýsi pracovní list na téma "jak si správně čistit zuby" a schválně tam nasekala chyby, protože mi to zadání přišlo pod úroveň žáka 4. třídy.
Prohlížela jsem si krásné pracovní sešity plné barevných obrázků a dlouho nemohla uvěřit tomu, že se do nich opravdu může čárat propiskou. Přitom se mi z nějakého důvodu moc stýskalo po strohých postsovětských učebnicích plných čísel a matematických úloh bez jakékoliv snahy o gamifikaci.
Velkým problémem se pro mě staly SCIO testy, se kterými jsem se nejprve setkala při testování obecných studijních předpokladů v deváté třídě na základní škole a poté při pokusech o přijetí na svůj vysněný obor - mezinárodní vztahy a evropská studia.
Rvalo mi srdce, když nekompromisní učitelský hlas vždy oznámil konec časového limitu té či oné části. Bylo tam tolik zajímavých příkladů! S žádným z nich jsem se nedokázala rozloučit, když jsem se jednou pustila do jeho řešení. Věděla jsem, že na to dokážu přijít, když budu mít dostatek času. Chtěla jsem na to přijít!!!
Ale práce s omezeným časovým limitem bylo právě to, na čem jsem vždy pohořela.
Co řekla výchovná poradkyně mé mamce, když jsme se o několik týdnů později setkaly ve sborovně kvůli vyhodnocení mého testu?
"Vaše dcera je krásně průměrná. Může jít na střední odbornou školu s maturitou, i ten gympl by zvládla, kdyby se hodně snažila. Všechny tři části obecných studijních předpokladů má hezky v jedné lajně. Žádný oddíl nevyčnívá, v žádném není pozadu oproti svým spolužákům..."
Výchovná poradkyně o mně v podstatě řekla všechno a nic zároveň.
Vybavuju si, jak jsem si od ní půjčila svoji práci, abych se podívala na správný výsledek posledního příkladu, který jsem nestihla vypočítat a který mi od té doby neustále vrtal hlavou. Jen tak mimochodem jsem si přitom všimla, že až do tohoto místa jsem měla všechny výsledky správně. Nestřílela jsem odpovědi ani jsem nepřeskakovala složité příklady k těm jednodušším. Prostě jsem poctivě šla od začátku do konce, dokud nezaznělo nekompromisní "stop".
Stejně tak si nikdo z těch dvou dospěláků v místnosti nevšimnul, že mít percentil z verbální části po 4 letech studia cizího jazyka na stejné "průměrné" úrovni jako mají rodilí mluvčí, je vlastně docela "nadprůměrný" výkon.
Kdyby ta výchovná poradkyně nejela podle "průměru" a strohých "tabulek", dokázala by možná vyčíst, že mám nadání pro jazyk a třeba by mě nasměrovala, abych zapracovala na efektivnějším způsobu řešení příkladů a postupovala od toho nejjednoduššího ke složitějšímu, možná by mi dala do ruky argument, kterým bych si dokázala před rodiči obhájit svou touhu po studiu na gymnáziu. Takhle jsem si zvládla prosadit jen studium na obchodní akademii, což byl sice oproti učňáku protežovaným otčímem celkem dobrý "kompromis", ale pořád to byl kompromis.
Kompromis, ve kterém nezbylo místo na můj milovaný dějepis, ve které se mi češtináři střídali jako na běžícím páse a němčinářka se rozhodla znovu zopakovat celou první učebnici Sprechen Sie Deutsch, což jí zabralo necelé 4 roky... Mnozí učitelé na obchodní akademii se bohužel nedostali dále než za první kapitolu svého předmětu. Ale o tom zase někdy jindy…
Cestu jsem si nakonec našla, na vysněné mezinárodní vztahy jsem se dostala a vyzkoušela si dokonce i život v bruselské bublině kolem institucí EU na vlastní kůži.
Není to však tak dávno, co jsem si s velkou úlevou uvědomila, že se představy od reality mohou lišit a je úplně v pořádku si narovinu přiznat, že život v institucích EU není pro mě.
Že místo šplhání po imaginárnímu byrokratickému žebříčku si chci jen skromně číst, poslouchat a vyprávět příběhy. Navíc se mi podařilo najít způsob, jak skloubit svůj sen s realitou... objevila jsem možnost blogování!!!
A kdybych se do toho blogování opřela už tehdy... v roce 2018, kdy jsem si to s těhotenským bříškem poprvé uvědomila úplně naplno... možná bych měla šanci.
Ovšem za podmínky, že bych začala rozvíjet svůj blog na Instagramu, nikoliv na WordPressu. Samozřejmě pomocí líbivého audiovizuálního obsahu, propracovaných storytellingových linií, pravidelných (chytlavých a plytkých) publikací podle vyhledávaných klíčových slov…
Sotva jsem pořádně pochopila principy algoritmů a naučila se pracovat s příspěvky na Instagramu, objevily se stories (které jsem dlouho ignorovala) a jakmile jsem je osvojila, bylo potřeba všechno ještě více osekat a zaměřit se na tvorbu reels. Zhluboka jsem se nadechla, absolvovala několik kurzů, naučila se jakžtakž pracovat se střihem a vybírat náměty, které mají potenciál být zhlédnuté...
Tak najednou je tu AI se svým strojovým učením, která píše zápletky na úrovni hollywoodských scénáristů. Jen rychleji a levněji.
...
Po téměř 6 letech na rodičovské dovolené jsem se v březnu 2024 vrátila do práce. Moje původní pracovní pozice je značně osekaná. Z jedné pracovní pozice, kterou jsem kdysi vykonávala, jsou najednou tři různá odvětví a já mám na starosti jen jedno z nich - copywriting. Copywriting, kterému jsem se dříve toužila věnovat naplno. Bavilo mě kontrolovat práci po překladatelské agentuře a soupeřit s jejich lingvisty o lepší formulaci. Dělalo mi dobře vědomí, že jako bilingvní překladatelka z ruštiny jsem na tom lépe než agenturní zaměstnanci. Kdybych to měla shrnout do jedné věty - bavilo mě soutěžit s živými lidmi z masa a kostí.
Jenomže to už je po 6 letech na rodičovské dovolené nenávratně pryč a já jsem se z překladatele a copywritera stala pouhým redaktorem textů vyprodukovaných umělou inteligencí.
Místo lidské kreativní spojky s dalšími lidmi jsem bezejmennou osobou obsluhující AI, která je bezkonkurenčně rychlejší a schopnější než já. Vlastně je mnohem schopnější než kdokoliv, koho znám.
Už tu nesoupeřím se spolužáky o první místo na matematické olympiádě, nedohaduju se s agenturními překladateli o lepší formulaci. Já už vlastně ani nesoupeřím s lidmi.
Co nám zbylo oproti umělé inteligenci?
...
Když mě okouzlí nějaký autor, nezastavím se, dokud od něj nepřečtu všechny knihy.
Když už nějakou knihu začnu číst, téměř nikdy ji neodložím (protože lituju již investovaného času a věřím, že mi ta kniha má, co nabídnout - když už jsem si ji pracně vybrala nebo mi byla doporučena algoritmy v návaznosti na předchozí četbu).
Možná je to právě ta vlastnost, díky které se mi podařilo vybudovat harmonické manželství a zítra oslavit s Kubíkem naše desáté výročí od svatby.
Pět důvodů, proč je cool ženit se trapně brzy
Pro většinu lidí je věk kolem 25 let na svatbu příliš brzy, pro někoho ale může být i pozdě. My jsme se s Uljanou vzali ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že je to vhodné. Po určitém čase jsme si prostě řekli, že spolu chceme zůstat.
Jenomže co dělat se svým hloubavým způsobem uvažování ve světě, kde se "pomalost" nenosí?
Co by teď měla být moje role ve společnosti, když jediné, co jsem si myslela, že umím, mi vzala umělá inteligence?
Co když v zadání je znovu chyba, jen ji nikdo nevidí?
Co když si všichni běží pro razítko při vyřešení stupidních příkladů, ale celková skládačka je mezitím mnohem mlhavější a složitější?
Něco mi říká, že když budeme běžet ještě rychleji, tak jen rychleji doběhneme tam, kam jsme tak úplně doběhnout nechtěli.
Já nechci být součástí stupidního světa, který už dávno překročil veškeré představitelné hranice stupidity, vulgarity a agresivity. Já nechci vychovávat svoje děti v prostředí trapných videí, her a YouTuberů, jejichž jediným vkladem do společnosti je míra absurdity a chytlavosti jejich výtvorů.
Stýská se mi po opravdových autoritách a štve mě, že je nahradili influenceři živení naší roztěkanou pozorností a digitálním pseudodebilismem.
Vím, že umělá inteligence dokáže na jeden prompt vyprodukovat mnohem delší a strukturovanější text než já.
Jenomže já už ani nemůžu přestat psát, protože blog mi přinesl to nejcennější, co v životě mám - opravdové lidi z masa a kostí, se kterými nekomunikuju jen na bázi nicneříkajících lajků a zhlédnutí, ale na bázi hodnot.
A kterým dokonce chybím, když se dlouho neobjevím na sociálních sítích. Tak si říkám, že třeba ještě není všechno ztraceno... Co myslíte?