První manifestaci bipolární poruchy, která mě naprosto vykolejila z běžného života, jsem zažila ve třiceti letech. Psal se rok 2021, ve světě řádil covid, nedalo se téměř nikam odjet ani si pozvat na pomoc někoho z blízkých. Pocit izolace na mateřské dovolené byl ještě umocněný tím, že jsem ji trávila jako doprovod manžela na diplomatické misi v Bruselu, kde jsem zpočátku nikoho neznala a nedokázala se domluvit.
Projevy nemoci se však v mém životě daly vystopovat mnohem dříve. Střídala se u mě období mimořádné energie a výkonu s obdobími tmy. Když proto po hospitalizaci zazněla diagnóza bipolární afektivní porucha, paradoxně se mi ulevilo. Najednou začala řada věcí dávat smysl.
Zároveň se ale rozsypalo celé moje dosavadní pojetí sebe sama.
Pochopila jsem totiž, že moje „superschopnost“ napsat diplomovou práci za tři dny nebo dotáhnout velký týmový projekt během bezesné noci není schopnost, kterou bych měla dál pěstovat a zdokonalovat. To, co jsem považovala za jednu z nejcennějších dovedností, tedy umění zapomenout na čas a nechat se zcela pohltit prací, necítit hlad, žízeň ani potřebu spánku, zvládat několik věcí současně a podávat mimořádné výkony, je vlastně projevem zákeřné nemoci.
A pokud se o tuto klíčovou dovednost nemohu dál opírat, vyvstala přede mnou mnohem těžší otázka:
Kdo tedy vlastně jsem a o co se můžu opřít?
Abych tomu porozuměla, musela jsem se vrátit mnohem dál.
Vyrůstala jsem v prostředí plném kontrastů. Na jedné straně jsem zažívala velkou lásku a přijetí od babičky a dědy. Na druhé straně přišel rozvod rodičů, stěhování do jiné země, nejistota, domácí násilí a dlouhodobá šikana ze strany spolužáků v nové škole. Když mi bylo devět let, z role jedináčka jsem se náhle ocitla v roli starší ségry, která se měla starat o tři mladší sourozence a převzít péči o celou domácnost.
Jako dítě jsem hledala způsoby, jak se vymanit z prostředí, kde mě spolužáci vnímali jako „ruskou nemoc“ a otčím jako „vyžírku“, která ho stojí jen další a další peníze. Péče o domácnost a nevlastní sourozence totiž v jeho očích nebyla dostatečným příspěvkem do rodinného rozpočtu. Zaměřila jsem se proto na výkon a výsledky postupně začaly určovat mou hodnotu jako člověka.
Byla jsem bezproblémová a dobře jsem se učila. Velkým útočištěm se pro mě staly knihy. Naučila jsem se číst velmi brzy a v příbězích jsem nacházela světy, do kterých bylo možné na chvíli utéct. Postupně jsem si osvojila přesvědčení, že když budu dost pracovitá, snaživá a užitečná pro ostatní, zákonitě se mi bude v životě dařit.
Poměrně dlouho to tak opravdu fungovalo.
Vystudovala jsem dvě vysoké školy, od čtrnácti let jsem téměř nepřetržitě pracovala, podnikala, cestovala, učila se cizí jazyky a rozjížděla různé projekty. Vdala jsem se, pořídila si byt a stala se mámou dvou chlapečků.
Uměla jsem během několika dnů podat mimořádný pracovní nebo studijní výkon a považovala jsem to za naprosto normální. Upřímně jsem věřila, že jednou objevím nějaký „lifehack“, díky kterému budu schopná být neustále produktivní a zároveň eliminovat svoje propady.
I nadále pro mě zůstávalo záhadou, proč bezprostředně poté, co jsem předvedla další mimořádný výkon, který mi otevřel nové pomyslné dveře, místo radosti přicházela touha zavřít se doma a zachumlat se pod peřinu. Přimět vylézt z postele mě často dokázala až vidina dalšího ambiciózního cíle.
V hlavě mi zněla pořád stejná myšlenka:
“Musím být disciplinovanější. Musím se víc snažit. Musím mířit ještě výš a ještě rychleji.”
Zásadní zlom přišel po narození druhého dítěte. Přidala se spánková deprivace, izolace během covidu, život mimo domovskou zemi a do mého života vstoupila intenzivní praxe ashtanga jógy.
Snažila jsem se podle tradice praktikovat šestkrát týdně, přičemž každá praxe měla trvat přibližně hodinu a půl. Ani jóga, která měla přinášet zklidnění a kontakt se sebou, však nedokázala přepsat moje výchozí nastavení. Po fyzicky náročné praxi jsem v závěrečné šavásaně místo radosti a vděčnosti přemýšlela nad tím, proč včera moje praxe trvala jen půl hodiny místo 90 minut.
„Vždyť na tom přece nic není. Měla jsem si lépe nastavit režim, abych uspala mladšího syna dřív a normálně se vyspala. Kdybych se víc snažila, určitě bych to zvládla…“
Byla jsem zvyklá přebírat odpovědnost za všechno, co se mi v životě děje. Včetně toho, že můj mladší syn celý první rok svého života téměř nespal a nedalo se s tím vůbec nic dělat. Opravdu nic. Rady spánkových kouček jen prohlubovaly mou frustraci a pocit vlastní neschopnosti.
Nedocházelo mi tehdy, že se pokouším poměřovat svůj život matky dvou malých dětí s životem jiných lidí. Ať už se životem své učitelky jógy, která se rozhodla pro život bez dětí, nebo se životem jiných matek, které mají hodné děti, protože jim zůstává dostatek energie a čas na tvorbu obsahu pro sociální sítě.
Ve chvílích, kdy děti spaly, jsem ještě zvládala pomáhat své učitelce jógy s propagací jejich online kurzů (které kvůli covidu přešly z offline do online). Nešlo mi o peníze, ale o propojení s „vyšším“ smyslem a nalezení disciplíny. Na stěně jógového studia, kam jsem dříve docházela, jsem objevila příslib, který se mi líbil a kterým jsem se rozhodla řídit: „Disciplína je cesta ke svobodě.“
I z něčeho, co mělo být cestou k sobě, jsem tak vytvořila další disciplínu, ve které bylo potřeba uspět.
Dalším zlomovým okamžikem se stala meditace v rámci online kurzu jógy zaměřená na přijetí „vnitřního dítěte“. Z jógové podložky uprostřed Bruselu mě najednou vrátila do mého vlastního dětství. Otevřely se vzpomínky a rány, které ve skutečnosti nikdy nebyly zahojené. Jen jsem si během let vytvořila společensky přijatelný způsob, jak před nimi utíkat – další práce, další studium, další projekt, další cíl.
Otevřela se Pandořina skříňka, kterou už nešlo jednoduše zavřít.
Po prodělání covidu jsem navíc přestala spát. Energie a aktivita vystoupaly do extrému. To, co mohlo zpočátku vypadat jako mimořádná kreativita a produktivita, se postupně změnilo v těžkou mánii.
Pamatuji si okamžik, kdy mě manžel držel za ruku a prosil mě, abych mu jen vyjmenovávala předměty v místnosti, které jsou žluté. Potom zelené. Modré. Červené. Snažil se mě tím zakotvit a přivést zpátky do našeho společného světa.
Nešlo to.
Byla potřeba hospitalizace. A pak další. A další.
Po bouřlivé mánii totiž následoval propad do hluboké deprese.
Když se zbořilo to, o co jsem se opírala
Přijetí diagnózy pro mě nebylo jednoduché. Nešlo jen o to přijmout, že mám nemoc, se kterou budu muset žít celý život.
Mnohem těžší bylo přijmout, že už možná nikdy nebudu tak výkonná jako dřív.
Bála jsem se také o své manželství. Co když už nebudu ta produktivní, efektivní a úspěšná žena, kterou si můj muž vzal? Co když právě tohle bylo důvodem, proč si mě vybral? Co z našeho vztahu zůstane, když už nebudu schopná všechno zvládat?
Když jsem se s ním jednou podělila o svoje obavy, odpověděl mi něco, co se mnou zamávalo:
„Já tě mám rád I PŘESTO, že umíš být tak efektivní a produktivní. Určitě to NENÍ jen kvůli tomu. Spíš mě to popravdě stresuje, ale bál jsem se ti to říct, když jsi v tom tak dobrá.“
Byl to pro mě obrovský „aha moment“.
A současně začátek otázky, na kterou hledám odpověď dodnes:
Kdo jsem, když nemusím neustále něco dokazovat?
První roky po propuknutí nemoci byly obdobím hledání. Hledala jsem vhodnou medikaci, psychiatra, psychoterapii, informace o bipolární poruše a způsoby, jak rozpoznávat svoje výkyvy.
Učila jsem se hlídat spánek. Vnímat signály těla. Poznat chvíli, kdy je moje energie ještě zdravá a kdy už se začínám nebezpečně rozjíždět. Učila jsem se únavu nepřekonávat silou vůle, ale vnímat ji jako důležitou informaci.
Postupně mi ale docházelo, že skutečné zotavení pro mě nebude znamenat pouze správně nastavit léky a zabránit další epizodě.
Potřebovala jsem změnit způsob, jakým žiju a jak uvažuju.
Moje dosavadní práce v dynamickém prostředí IT start-upu, kde byl neustálý tlak na rychlost, produktivitu a další růst, pro mě postupně ztratila smysl. Celý život jsem mířila výš a rychleji.
Nemoc mě donutila zastavit.
A pomalu jsem začala chápat, že možná nastal čas vydat se jiným směrem: hlouběji a jemněji.
Koupili jsme starou chalupu na venkově, kterou postupně svépomocí rekonstruujeme.
Manuální práce se pro mě stala zvláštním druhem psychoterapie. Něco obrousit. Natřít. Zasadit. Vytrhat plevel. Vidět konkrétní výsledky své manuální práce. Být unavená nikoli proto, že jsem dvanáct hodin seděla před monitorem a snažila se překonat samu sebe, ale protože jsem strávila den venku.
Začali jsme také budovat vztahy se sousedy a postupně kolem sebe vytvářet komunitu.
Dlouhou dobu jsem se intenzivně snažila najít odpověď na otázku “Kdo vlastně jsem?” Nakonec jsem tuto otázku přestala řešit úplně.
Smířila jsem se s tím, že s různými lidmi vystupují do popředí různé části mé osobnosti. Se svými dětmi jsem někdo jiný než s manželem. S přáteli jsem jiná než v práci. S jedním člověkem jsem vážná, s jiným hravá. A všechny tyto části jsem pořád já.
Došlo mi, že k tomu, abych se cítila celá, nepotřebuji objevit jedno definitivní „pravé já“. Potřebuji vztahy. Lidi. Interakci. Potřebuji mít kolem sebe svět, ve kterém mohou různé části mě svobodně žít a občas beztrestně skotačit.
Velkým krokem bylo rozhodnutí hodit svou dosavadní kariéru v marketingu za hlavu a nastoupit jako peer konzultantka do psychiatrické nemocnice.
Tato práce mi přinesla něco, co jsem dlouho hledala: ukotvení, pravidelný kontakt s lidmi, pocit smyslu a možnost pracovat s vlastní zkušeností.
Příběh, který jsem dlouho vnímala jako svoje selhání, se postupně stal něčím, co může pomáhat ostatním.
Na své výplatní pásce dnes sice vidím několikanásobně nižší částku, než na jakou jsem byla dříve zvyklá. Přesto mívám často pocit, že právě teď dělám jednu z nejhodnotnějších a nejtěžších prací svého života.
Poprvé nemusím svoje dosavadní zkušenosti vytěsnit, překonat nebo před nimi utéct k dalšímu ambicióznímu cíli.
Smysl mé práce totiž začíná už příchodem do areálu psychiatrické nemocnice a interakcí s prvním člověkem. Mojí prací je občas jen tak BÝT. Bez výkonu, excelových tabulek nebo ukazatelů KPI.
Uvědomění si životních scénářů, které už mi neslouží, ale naopak škodí, dnes považuji za jeden z největších životních úspěchů.
A jsem moc vděčná, že mohu být právě teď u postupného ukotvování práce peerů jako skutečné profese a že mám možnost se v tomto povolání dále vzdělávat. Krok po kroku. S respektem a obrovskou pokorou. Připadá mi symbolické, že zkušenost, kterou jsem kdysi vnímala jako něco, co mě z profesního života vyřadilo, se nakonec přirozeně stává součástí mé nové profese.
DĚKUJU!