Jak se liší přístup k mateřství v Holandsku, Francii, Belgii a Česku

Belgie (a obzvlášť Brusel) je průsečíkem mnoha kultur. Našla jsem si zalíbení v setkávání se na dětských hřištích s maminkami z celého světa, které se z nějakého důvodu rozhodly pro výchovu svých dětí v kosmopolitním Bruselu.

A popravdě - čím déle tady jsem, tím více jim rozumím.

Při porovnání svých zkušeností s informacemi ze sousedního Holandska nebo Francie, jsem upřímně ráda, že naše cesta mě zavedla zrovna sem a nikoli o pár (desítek) kilometrů vedle.

Zajímavosti o mateřství ve Francii

Ve Francii se rodí převážně s epidurálem. Historie aplikace tohoto přípravku tam sahá až donepaměti a lékaři upřímně nerozumí tomu, proč by se žena měla trápit, když si od bolesti může účinně pomoci.

Po epidurálním porodu pak zpravidla zaznívá otázka, zda si novopečená maminka nepřeje dostat injekci na potlačení laktace.

Otázka je to ryze praktická. Žena může zůstat doma s miminkem jen 3 měsíce, jinak přijde o svoje pracovní místo. A navíc tam panuje nepsaný konsensus o tom, že sunar je mnohem praktičtější, než otravné kojení.

Po porodu si pak novopečená maminka pobude v porodnici další 3-4 dny, načež odchází domů.

Mimochodem, ze zdravotního pojištění má žena automaticky nárok na kurz fyzioterapie zahrnující práci se svaly pánevního dna. To je něco, co bych popravdě ocenila i já. Zkusím zapátrat, jestli se něco podobného nenabízí i v Bruselu. ;-)

Mateřství v Holandsku

V sousedním Holandsku je všechno přesně naopak. Na porodní bolesti podávají tak maximálně paracetamol a moje známá, která má snížený práh bolesti, musela předvést natrénované divadelní představení, aby kýženou injekci po 7 hodinách čekání konečně dostala.

Snad čtvrtina všech porodů v Holandsku probíhá doma a ruku v ruce s tímto přirozeným přístupem jde i kojení. I když jsou na rodičovskou dovolenou v Holandsku odvedeny stejně jako ve Francii pouze 3 měsíce, zaměstnavatel musí zajistit místnost, kde si maminka může odstříkat mlíčko a nechat si ho doručit do jeslí.

V případě porodu v porodnici se rodí ambulantně a po 3-4 hodinách se odchází domů.

Doma na holandskou maminku už čeká porodní asistentka, která s ní stráví celý následující týden. Její náplní práce je pomáhat ženě se vším, co je potřeba. Takže kromě laktačního poradenství a péče o novorozence tato paní běžně uvaří, uklidí a nakoupí. Tyto porodní asistentky také nastavují režim kojení a spaní pro děťátko.

Nevím, co je na tom pravdy, ale holandské a francouzské děti údajně spí celou noc. Maminkám, které jsem potkala, celonoční spaní také fungovalo.

Přitom si doteď nejsem jistá, jestli jim mám závidět, nebo s nimi naopak soucítit.

Vyprávění mé známé na mě zapůsobilo tak, že jsem si zaškatulkovala Holandsko jako zemi feministek. Tamější ženy tak usilovně bojovaly o svá práva, až přišly o právo být se svým dítětem a vidět jeho první kroky.

Myslím si, že potřeba naučit dítě spát celou noc při běžném pracovním nasazení je prostě projevem pudu sebezáchovy.

Paradoxní přitom je, že pokud má zaměstnanec potvrzený burnt out syndrom a/nebo silnou depresi, ihned mu započne léčebný program zahrnující lázně, péči psychoterapeuta a placené volno. Po roce takovéto léčby ten dotyčný (ta dotyčná) může začít na několik hodin denně chodit do práce a pozorovat, co to s ním (nebo s ní) udělá.

Pokoušela jsem se zjistit, jestli neexistuje nějaká korelace mezi vyhořením a délkou rodičovské dovolené (tedy jestli nevyhořívají spíš ženy krátce po nástupu do práce), ale chabá znalost holandštiny mi to neumožnila. Navíc, ruku na srdce, jsem nepátrala příliš dlouho. Myslím, že se zrovna probudil Mikuláš a měla jsem o další program postaráno.

Belgický přístup k rodičovství

Belgie je v tomto případě někde na pomezí. Po příjezdu na porodní sál se mě sestřička ihned zeptala, jestli budu chtít epidurál. A když byla moje odpověď záporná, všichni naprosto respektovali moje přání a nenabízeli mi už žádné další dryáky, ať už rajský plyn, nebo cokoliv jiného. O injekci proti laktaci také nebylo ani řeči. Naopak se porodní asistentka přišla během bondingu několikrát ujistit, jestli se miminko pokouší přisát a jestli probíhá kontakt tělo na tělo. Po porodu jsem si pak 3 dny odpočala v pokoji, který se podobal hotelovému. O svém porodu v době koronavirové jsem už podrobně psala v předchozím článku.

Po propuštění domů mi hned volala porodní asistentka, abych se s ní dohodla na návštěvě u nás doma. Byla u nás celkem 4krát během 10 dnů. Vždy se podívala na miminko, zvážila ho a změřila, podívala se, jak nám jde kojení v našem domácím prostředí a nakonec si prohlídla i mě, zda je všechno ok.

Každá návštěva stála 10 euro a na účtence bylo uvedeno, že se jedná o příspěvek na dopravu. Zbytek hradila belgická pojišťovna.

Myslím, že právě díky tomu jsem se tentokrát zcela vyhnula mastitidě a jsem za tento servis nesmírně vděčná. Naopak přítomnost cizí ženské v našem poměrně malém bytě po dobu 8 hodin denně podobně jako v Holandsku si absolutně nedokážu představit. Myslím si, že by mi v tomto období hormonálních tanečků vadila i přítomnost vlastní matky.

Vzpomínky na poporodní péči v Česku

Vyhovuje mi, že v Bruselu nemusím každých pár dní běhat k pediatrovi, jak tomu bylo v Česku s Jonášem. Z prvních dvou týdnů jeho života mi nejvíce utkvěly v paměti návštěvy čekárny u pediatra plné dalších (potenciálně nemocných) dětí. Musela jsem každý den přijít na zvážení miminka a nakojit ho přímo v čekárně, aby se zjistilo, kolik toho vypije. Přibíral totiž rychlostí 70 g za týden a podle tabulek pražského pediatra to bylo málo (přitom podle brožurky VZP, kterou mi Kuba po registraci novorozence přinesl domů, ten váhový přírůstek byl zcela v normě). Veškerá lékařská pozornost byla směřována na dítě, ale nikdo se ani nepodíval na naši techniku kojení a nevšimnul si toho, že mám náběh na mastitidu. Takže i přes časté návštěvy lékařských ordinací jsem po příchodu prvního dítěte na svět prodělala dva záněty prsou s horečkami, zimnicí, absolutní paralýzou a vším, co k tomu patří.

V Belgii jsem oproti tomu byla s půlročním dítětem u pediatra jen 2krát. Rýma ani kašel se tady moc neřeší, ale když se objeví závažnější zdravotní problém, péče je na velmi vysoké úrovni. Myslím si, že právě tento přístup umožňuje mít rezervy zdravotníků pro případ, že by se stalo opravdu něco vážného. Což je v naprostém kontrastu s vyprávěním pražského záchranáře v rozhovoru na DVTV.

P.S. Mikulášovi už je půl roku a v noci se stále probouzí. Řekla bych, že se dokonce budí ještě častěji, než když byl malé miminko. Věřím tomu, že opravdu existují účinné metody, jak docílit toho, aby dítě spalo celou noc jako v Holandsku nebo ve Francii. Ale všechno se to schyluje k metodě kontrolovaného pláče, kterou nehodlám praktikovat. Nevěřím, že by tak malé děťátko mohlo pochopit - "maminka mě miluje a pomůže mi, ale potřebuje se vyspat a jít ráno do práce". Spíš by si z toho mohlo vzít - "když křičím, nikdo ke mně nepřichází, tak asi nikoho nezajímám, proto radši budu šetřit svoje síly". Což mi přijde šíleně smutné. Co si myslíte vy?