Můj první rok v Bruselu

Týden mobility v Bruselu a obzvlášť Den bez aut na mě zapůsobil více než bych předpokládala. Stejnou událost jsem tady už totiž jednou zažila. Bylo to krátce po našem příjezdu a pamatuju si to tak jasně, jako by to bylo včera.

"Cože?! My si nemůžeme zajet autem do vedlejšího města? Co je to za omezování svobody pohybu?!" stěžovala jsem si dotčeně Kubovi. V Česku nic takového nemáme, proč by to mělo být tady? Je to jiný, zákonitě to musí být špatný - horší - nejhorší. Úplně nejvíc nejhorší.

Aniž bych o tom věděla, zažívala jsem jednu z nejbouřlivějších fází adaptace, kdy hlava začíná chápat, že v tomto cizím prostředí už nejsem jen jako turista.

Že si tady budu muset zvyknout na spoustu věcí. Nebo být neustále naštvaná. Což jsem taky ten první rok byla. Z mých příspěvků na sociálních sítích bylo dost patrné, že mi vadí úplně všechno. Odpadky na chodnících, zavřené obchody v neděli, odpolední siesty v restauracích a tak dále a tak dále.

[gallery columns="2" size="medium" link="file" ids="857,856"]

Ani nevím, jestli to bylo mým těhotenstvím, obtížnou adaptací, nebo tím vším dohromady. Každopádně mi přišlo, že jsem si sáhla až na pomyslné dno, než se to začalo pozvolna zlepšovat.

Několikrát mi doslova tekly slzičky a dupala jsem jako malá kvůli pocitu vzteku, bezmoci a lítosti. Připadala jsem si jako v tom filmu Blbý a blbější. 

Nevím proč, ale nejhorší chvíle zoufalství jsem pokaždé zažívala v obchodě.

Poprvé myslím v místním Aldi, kdy jsem vyrazila na nákup (čas bez Jonáše byl pro mě tehdy ještě pořád extrémně vzácný). Nakoupila jsem pár drobností, stoupla si s nákupním vozíkem do fronty, v uších bluetooth sluchátka s audioknihou a čekám... čekám… a čekám. Je pátek večer. Obchod plný lidí. Přitom fungují jen dvě pokladny. A já samozřejmě stojím v té “špatné” frontě. Přede mnou je sice jen jedna paní, ale její plnoštíhlá postava se mi snad navždy vryje do paměti. Její nákupní vozík doslova přetéká, různé balíčky a roličky padají na zem, celý nákup se už od pohledu nikdy nemůže vejít na pokladní pás. A je na to úplně sama. Po zaplnění pásu v jejím vozíku stále zůstávala tak půlka nákupu. Prodavač by to rád všechno namarkoval, ale už neměl prostor na odkládání věcí, navíc ta paní absolutně nestíhala dávat věci do tašek. Co myslíte, jak si paní poradila? Začala dávat namarkované položky zpátky do vozíku mezi nenamarkované věci a brzy už nikdo nevěděl, které položky prošly skenerem a které nikoliv. Paní zasekla celou pokladnu. Minimálně na půl hodiny. Pak se mi vybila baterka v bezdrátových sluchátkách a spolu s ní mi došly i poslední zbytky trpělivosti. Nechala jsem svůj nákupní vozík stát u pokladny, otočila se a zamířila k východu.

Podruhé se mi to stalo v Carrefouru. Stojím ve frontě s menším nákupem a spořádaně čekám. Slečna na pokladně namarkovala zákazníkovi přede mnou nákup za 49 euro, dostala 100eurovou bankovku a pokud si správně pamatuju učivo prvního stupně základní školy, měla vrátit 51 euro. No jo. Jenomže do systému naťukala o jednu nulu navíc a pokladna jí hlásila, aby vrátila 951 euro. Nějakou dobu slečna prodavačka koukala na displej, pak na 100eurovku v ruce a intenzivně přemýšlela. Načež se rozhodla, že celý nákup musí znovu namarkovat. A začala vytahovat věci z tašek překvapeného zákazníka. Teď mě mrzí, že ani nevím, jak to celé dopadlo. Jonáš v kočárku začal kňourat a mně opět došla trpělivost. Nejsem na to pyšná. To vůbec ne. Ale znovu jsem nechala celý svůj nákup na pokladně a šla pryč.

Po cestě jsem si pobrečela, zadupala a konečně úspěšně zformulovala, co mi vlastně nejvíc vadí. Ne, nejsou to neschopné prodavačky ani hloupí zákazníci. Tohle všechno jsem už zažila na brigádě v brněnském Tescu.

Vadilo mi, že jsem pozorovala scénku jako vystřiženou z Blbý a blbější a přitom jsem si připadala ještě blbější než hrdinové filmu. Mnohem blbější. A to vše proto, že na rozdíl od nich neznám místní jazyk(y) a nejsem schopna vést s prodavači obstojný dialog.

Jsem ráda, že jsem si na svoje pomyslné dno sáhla ještě za starých časů, tedy v době předcovidové. Bylo možné z tohoto nepochopitelného města kdykoliv utéct a “nadýchat se” čerstvého vzduchu v sousedním Německu, Holandsku, nebo třeba Anglii.

[gallery link="file" size="medium" columns="2" ids="863,865"]

Mikulášek se rozhodl přijít na svět první den lockdownu a pak už to začalo být lepší a lepší.

Teď si po roce a dvou měsících strávených v Bruselu začínám všímat hlavně těch hezkých věcí, jinak bych se z proticovidových opatření a nemožnosti cestovat musela zbláznit. Co se mi tedy v Bruselu nejvíc líbí? Pokusila jsem se to sepsat při procházce s kočárem a překvapivě mi vzniknul poměrně dlouhý seznam. Prozaicky začnu dnem bez aut, o kterém jsem se zmínila na začátku článku.

Týden mobility a den bez aut v Bruselu

Líbí se mi, že je tady den, kdy se zastaví celé město. Jezdí jen městská veřejná doprava, která je pro všechny zdarma. V době před covidem-19, kdy jsem nikdy předtím neviděla žádné hlavní město bez aut, jsem tuto podívanou nakonec upřímně ocenila. Dokonce se nám ten den i lépe spalo (nebyl takový hluk od aut) a přišlo mi, že se pročistil vzduch, který je v Bruselu obecně horší než v Praze.

Srdce Evropské unie se snaží být čím dál zelenější. V centru města je maximální rychlost omezena na 20km/hod. A v médiích mě nedávno pobavila zpráva, že chlápek, co ukradl kolo, byl odsouzen ke 3 rokům ve vězení. Nikoli však proto, že by odcizil cizí majetek, ale protože si majitel kola musel vzít taxíka a to mělo negativní dopad na životní prostředí. Jeho počin byl tedy označen za “ekologický zločin”. Dobrý, ne?

Studium holandštiny (téměř) zdarma

Moje studijní chvilka.

Semestr jsem navštěvovala kurz holandštiny a naučila se základy tohoto chrochtavého jazyka. Byl to poměrně intenzivní kurz - 4 vyučovací hodiny jednou týdně. Pro obyvatele Bruselu za symbolických 35 euro, což mohla být cena výukových materiálů.

Mrzí mě, že se ve frankofonním Bruselu holandsky moc nedomluvím. Se znalostí němčiny a angličtiny mi tento jazyk šel poměrně snadno.

Podpora adaptace

Vlámská část Bruselu pořádá spoustu workshopů, kde se dá naučit něco nového a zároveň si procvičit holandštinu (vlámštinu) nebo jiné jazyky (kromě francouzštiny, protože té je v Bruselu stejně dostatek). Těšila jsem se, že až budou kluci větší, naučím se třeba vařit africká jídla, nebo si zajdu na diskusní večer v angličtině. Tak snad to bude možné i v době pocovidové.

Fungování jeslí

Vždy jsem měla pocit, že jesle jsou něco nehumánního. Místo, kam rodiče odstrčí své dítě, když se o něj nechtějí nebo nemůžou starat. Představovala jsem si je jako ústav, kde jsou ocelové postýlky, ze kterých se ozývá zoufalý dětský pláč, kde kuchařka v obrovských hrncích připravuje hnusné blafy, které pak děti musí sníst, nebo dostanou naběračkou po hlavě. Uvědomila jsem si ale, že to jsou jen moje vlastní vzpomínky na školku. Na školku, kam jsem šla až ve 4 letech.

V belgických jeslích ale bylo všechno naprosto jinak. I když tam Jonášek chodil jen dva měsíce (kvůli častým rýmičkám, mému těhotenství a přicházejícímu covidu), musím říct, že jsem byla spokojena. S přístupem vychovatelek, čistotou i stravou. Měli dokonce aplikaci, do které zapisovali všechno, co by mohlo rodiče zajímat. A také mohli vyfotit dítě a ukázat, co právě dělá. Byly to vlámské jesle, ale bez problémů jsme se tam domluvili i anglicky.

Parky a dětská hřiště vyrobená z toho “co les dal”

Moc se mi líbí, jak tady umí využívat dřevo a vyrábět z něho dětské prolízačky a různé překážkové dráhy. Jonáška to moc baví a hádám, že městskou část to moc nestojí.

[gallery columns="4" link="file" size="medium" ids="885,886,887,888"]

Pestrost a kvalita potravin

Na každém kroku tady jsou rybí obchůdky s čerstvou rybou i mořskými plody, voňavé cukrárny a pekárny plné francouzských croissantů a dalších cukrářských skvostů. Nejprůměrnější šunka, která se tady dá koupit, je snad ta schwarzwaldská. Ještě se mi nestalo, že bych tady koupila sýr, který by nebyl dobrý. Až tady jsem doopravdy pochopila, co to je dvojí kvalita potravin. A je to opravdu znát. 

[gallery columns="4" link="file" size="medium" ids="880,881,882,883"]

Větší míra tolerance

Povím jeden příklad za všechny. Jonáška i Mikuláška jsem po dobu prvních 3 měsíců jejich života hodně nosila v šátku. Říkala jsem tomu 4. trimestr a měla jsem pro to svoje důvody. Šátkování v Bruselu není natolik rozšířené jako v Česku, takže jsem na sobě často pozorovala zvídavé pohledy kolemjdoucích. Několikrát se mě tito kolemjdoucí dokonce ptali, kde se takový šátek dá sehnat a rozplývali se nad tím, jak to miminko spokojeně spinká. Téměř jako v bříšku u maminku.

V Česku? Vzala jsem si malého Mikuláška do šátku a vyrazila spolu s kamarádkou na poštu v menším jihočeském městečku. Kamarádka zůstala stát před vchodem spolu se svým kočárkem a vzápětí se s ní do řeči dala jedna místní paní.

“Prosím vás, mladá paní, myslíte si, že je pro miminko lepší kočárek, nebo takovýto šátek? Vždyť je tam úplně zkroucené. To nemůže být dobrý pro jeho záda...”

Paní byla očividným příznivcem kočárku, nošení v šátku odsuzovala a ihned si musela najít spojence v podobě maminky s kočárkem, která postávala poblíž. Něco takového si v Bruselu nedokážu představit.

Multikulturní společnost 

“A kdy se plánuješ vrátit zpátky domů?” zeptala se mě nezištně jedna slečna na grilovačce u společných známých, když jsem se jí představila jako Uljana.

“Ehm… Strávila jsem v Česku 21 let, vlastním v Praze byt, mám za manžela Čecha a čekám jeho dítě. Jsem tady doma. Kam bych se měla vracet?”

Tak taková konverzace v Bruselu nezazní. Tady je každý odněkud. A lidi to vnímají jako naprosto běžnou věc.

Cestování

V době předcovidové stačilo vzít auto nebo sednout na vlak a během pár hodin jsme už mohli být u moře, v Holandsku, Londýně, Lucembursku, Francii, nebo kdekoliv jinde. Stihli jsme si vymáchat i nohy v chladném moři. Tak snad to nebylo poprvé a naposledy. Belgie jako taková je taky moc hezká, obzvlášť městečko Bruggy. 

[gallery link="file" size="medium" ids="889,890,891"]

Zkrátka a dobře - V Bruselu se mi začalo líbit. Po roce jsem se dokonce odhodlala k tomu, že odhodím svoje zábrany a pustím se do studia francouzštiny. Proč zábrany? Dobrá otázka. O tom vám povím zase příště. ;-)