Svět je malý
Čím jsem starší, tím víc věřím tomu, že náhody neexistují
Do Bruselu jsem se těšila. Kariérní posun mého manžela a naše vyslání na diplomatickou misi pro mě bylo zpočátku spojeno s pocitem svobody a přesvědčením, že když se snažíš, všechno zvládneš.
Právě tady jsem ale měla dostat životní lekci, která mi ukázala, že to tak není. Uvědomila jsem si, že jsem doposud příliš sázela na svůj rozum a upřímně věřila tomu, že můžu mít všechno pod kontrolou. Ale nemůžu. Nejde to. Život je mnohem pestřejší, zajímavější a nevyzpytatelnější, než jsem si kdy dokázala představit.
Kolem nás se děje tolik věcí, které se rozumem nedají pochopit a už vůbec se nedají naplánovat. A právě o těchto věcech — o náhodách, které možná nejsou tak úplně náhody — bych dneska chtěla mluvit.
Povím vám první ze série tří příběhů, které se mi v Bruselu přihodily, a které spojuje jedna konkrétní adresa - Rue Trone 100.
Příběh první: Madame Chien
Na začátku našeho bruselského života jsme bydleli v bytě, který spravovalo ministerstvo zahraničních věcí. Nebyl to ošklivý byt, ale ani nebyl extra přívětivý. Veškeré vybavení bytu by se mělo vyměnit už před 15 lety, ale znáte to — darovanému koni na zuby nekoukej. Tento byt nám byl přidělen a byli jsme rádi, že nemusíme řešit žádné formality.
Snažila jsem udržet rovnováhu a důstojně zvládat mateřství v zemi, kde pršelo častěji než svítilo slunce. Děti normálně prospívaly, já jsem se ve volném čase věnovala studiu holandštiny, cvičila jógu, pekla domácí chleba a byla přesvědčena o tom, že si v roli matky v naprosté izolaci nevedu vůbec špatně
Jenomže někdo z našich sousedů byl jiného názoru.
Jednoho dne jsem našla v naší poštovní schránce první anonymní dopis. A pak další a další.
Jeho autor/ka všechno psal/a CAPSLOCKEM a měl/a zálibu ve vykřičníkách. Dopisy byly podepsané „všemi sousedy z poschodí nad i pod námi“ a obsahovaly zhruba tohle - že jsme hluční, že bez nás bylo líp a že se máme vrátit tam, odkud jsme přišli. Jeden dopis dokonce obsahoval větu: „Vaše děti jsou motherfuckers“ a “pokud se neodstěhujeme, může se jim stát něco zlého”.
Ano, tohle jsme zažili v Bruselu. V domě, kde bydlelo víc diplomatů než Belgičanů a kde bych očekávala, že všichni budou na rodinné příslušníky státních úředníků psychicky připraveni.
Ty dopisy ještě většinou chodily ve chvíli, kdy byl manžel vyslán na nějakou služební cestu. Pamatuju si, jak jsem stěhovala nábytek ke dveřím a zamykala na dva západy, aby nás nenavštívil/a autor/ka těchto dopisů osobně.
Když se manžel vrátil, byli jsme se projít po chodbě a ptali se všech sousedů, jestli někomu z nich naše přítomnost nevadí a jestli nevědí, kdo může být autorem.
Nikdo nic. Jen ticho a pokrčení ramen. Většina z nich ani nevěděla, že máme nějaké děti.
Jenomže pocit bezpečí byl nenávratně pryč a přišlo rozhodnutí: stěhujeme se.
Byt jsme vyměnili za jiný, ale hořká pachuť zůstala. Co když je se mnou něco špatně? Co když je to story of my life, že nikam nezapadám?
Odpověď na všechny tyto vnitřní otázky přišla zcela nečekaným způsobem.
Setkání s rodinnou přítelkyní po 30 letech a 4000 km daleko od domova
Asi rok po přestěhování do nového bytu (který byl ve všech ohledech lepší než ten předchozí) jsem si volala s tetou z Kazachstánu.
Po mnoha a mnoha letech se jí náhle ozvala kamarádka z dětství, aby s ní probrala přípravu na přijímací zkoušky na vysokou školu pro svou dospívající dceru (která chtěla jít na leteckou akademii, kde kdysi studoval můj strejda). Slovo dalo slovo a poté, co spolu probraly praktické záležitosti, došlo i na život. Teta se mezi vyprávěním o vlastních dětech zmínila i o mně.
„Uljana je v Bruselu?“ zeptala se kamarádka mé tety. „To je dobrá náhoda. Moje sestra taky bydlí v Bruselu a má tam úklidovou firmu. Nepropojíme je?“
O pár hodin později už jsem měla číslo na Irinu a znala celý její životní příběh. Údajně mě Irina dokonce chovala v náručí, když jsem byla ještě úplně malinká, a teď se máme po 30 letech znovu potkat. Téměř čtyři tisíce kilometrů daleko od Aktobe, města v Kazachstánu, kde jsme se obě narodily.
Adresa?
„Přijď na Rue Trone 100, moje kancelář je schovaná mezi křovím a blbě se hledá, tak tě doprovodím,“ napsala mi do zprávy. Takto mělo proběhnout moje první setkání s ulicí, která se pro mě stala osudovou.
Ulici Trone jsem přitom znala (na stejné ulici měl kancelář i můj manžel), a tak jsem si v duchu říkala — svět je malý. Když si uvědomíte, že mezi Bruselem a Aktobe leží téměř čtyři tisíce kilometrů, to spojení najednou působí téměř magicky.
A dokážete si představit moje překvapení, když mě Irina provedla skrz křoví a doprovodila do své kanceláře, která byla ve STEJNÉ budově, kde jsme první dva roky po příjezdu do Bruselu bydleli? Jen byla z druhé strany budovy, chodilo se tam přes dvůr zarostlý zelení a té firmy jsem si nikdy nevšimla.
Během povídání jsem se zmínila o všech těch anonymních dopisech, které jsme dostávali, a ke kterým se nikdo ze sousedů nikdy nepřiznal.
Irina se nahlas rozesmála.
„To musela být Madame Chien, místní legenda,“ prohodila nenuceně Irina.
“Je známá tím, že píše udavačské dopisy a všemožně znepříjemňuje život některým sousedům.” Takhle už prý přiměla provozovatele cykloobchodu v přízemí, aby změnil uspořádání celé prodejny a ten rotoped, na kterém si zákazníci mohli vyzkoušet svoje budoucí kolo, musel přemístit jinam (aby Madame Chien, která má byt o několik poschodí výše, neslyšela zvuk točících se koleček). Stejný osud údajně potkal i provozovatele crossfit posilovny, která vznikla na místě cykloobchodu — dovolil si na stejné místo, kde býval rotoped, umístit žíněnku na zvedání těžkých činek. Jistěže ty činky rušily madame Chien stejně jako kdysi rotoped, proto musela jít ověřenou cestou přes anonymní dopisy a sérii udání na policii.
Takže můj příběh Irinu spíš pobavil než vyděsil. Taky už mezi ní a Madame Chien kdysi proběhla písemná komunikace.
Hořká pachuť najednou zmizela.
Všechno to způsobila jen jedna nemocná paní, která si neustále hledá oběti, aby si vybila vztek a něčím přehlušila pocit vnitřní prázdnoty.
Co se musí odehrávat uvnitř člověka, který má potřebu dělat takové věci? Začalo mi ji být líto a anonymní dopisy jsem konečně vypustila z hlavy. Úplně. Nikdy předtím ani potom jsem se v Bruselu nesetkala ani s náznakem xenofobie. Měli jsme velké “štěstí”, že jsme narazili zrovna na Madame Chien, která dokázala probudit moje stará traumata, ale ještě větší štěstí jsem měla na Irinu, díky které získal můj příběh rozuzlení.
Tohle byl můj první kontakt s adresou Rue Trone 100. Během následujících 3 let jsem zažila další dvě příhody, které jsou pro mě podobně důležité. O tom ale zase někdy příště.
A co vy? Zažili jste někdy něco neobvyklého? Jsem zvědavá na vaše komentáře!
P.S. Chien znamená ve francouzštině pes, ale v tomto případě bych si to dovolila přeložit jako „fena nebo, chcete-li, čubka“.